Nemusím zvládat všechno
Pamatuju si dobu (není to tak dávno), kdy jsem měla uložených "k pozdějšímu přečtení" x článků, schovaných kupu Respektů, které jsem nestíhala číst, hromadily se mi knížky z antikvariátů, plnily se mi to do listy a já jsem měla pocit, že nic nestíhám, nezvládám a jsem asi absolutně neschopná, když nestihnu do svého diáře narvat ještě jednu věc a neodškrtám si za den aspoň deset činností. Stejně tak si vzpomínám, jak jsem záviděla jedné své kamarádce, která měla spoustu koníčků a činností na každý den a připadala jsem si vedle ní absolutně neproduktivní a líná.
Celkově mám dojem, že je všude kolem mě považováno za standard (někdy dokonce za ctnost), když je každý neustále strašně busy. Je vlastně úplně běžné, že když si s kamarády nedomluvím něco minimálně týden dopředu, tak už se počítá s tím, že se nesejdeme. Mám jednoho kamaráda, který pracuje dohromady skoro na dva celé úvazky a připadá mu strašně divné, když se tomu divím. Sama jsem na téhle vlně jela dost dlouho. Začala jsem se nad tím pozastavovat až ve chvíli, kdy jsem byla každou chvíli nemocná, neměla jsem čas si pomalu ani umýt vlasy nebo si doma uvařit, a hlavně jsem se téměř neviděla s Matějem. Řekla jsem si, že už to tak dál nechci.
Došlo mi, že nemůžu a hlavně nemusím zvládat všechno. Je v pohodě když nemluvím třemi světovými jazyky (i když bych to chtěla), je v pohodě, když se mi někdy nechce prostě vůbec nic, jen ležet na gauči. Není nic špatného na tom nedočíst knížku, když mě nebaví nebo nemít přehled o všem, co se ve světě děje. Je úplně v pořádku mít v diáři prázdná místa a nevědět několik dní dopředu, čím je zaplnit. Potom zbývá prostor pro spontánní akce, ale hlavně čas, který můžu věnovat sama sobě. Můžu strávit celé odpoledne ve vaně s maskou na obličeji a nemít výčitky, že jsem neudělala nic produktivního. Ano můžu, ale musím se to naučit. Upřímně, kolik lidí to dokáže? V době tak zaměřené na výkon? Všechno se to ale zase točí kolem jedné věci - být na sebe hodnější. Nebuďme na sebe naštvaní, když za den nesplníme hordu úkolů. Buďme na sebe pyšní, že jsme splnili jeden nebo dva pořádně a kvalitně.
A jeden úkol pro mě na závěr - zkusím si pro sebe vyhradit každý týden bezpodmínečně aspoň jedno odpoledne po práci nebo aspoň hodinu a půl a budu dělat to, co mě zrovna napadne a potěší to moji duši. Jdete do toho se mnou?
Úžasně pravdivý článek, sama nad tím od začátku roku docela intenzivně přemýšlím. Ke klidu mi pomohla až myšlenka, že si každý jede své životní tempo. Jsou lidé, kteří jsou od malička nastavení na rychlé tempo, zvládají spoustu věcí, a ani jim nedochází, že by to mělo být třeba jinak. A pak jsou ti, kteří potřebují své vlastní tempo, a mohou si v dnešní době připadat líní a neschopní.
OdpovědětVymazatVe tvých pocitech docela nalézám sama sebe. Dlouho jsem byla na sebe naštvaná, že zatímco moji spolužáci k náročnému studiu genetiky nalézají ještě čas na praxi v laboratoři a taneční kroužek, já ihned po škole jedu domů a téměř vyčerpaně padnu k PlayStationu, abych si po náročném dni odpočinula. Pak jsem nějakou dobu zkoušela jet na pomyslných 150 %, a i když jsem to zvládala statečně, po pár týdnech mě dohnala chřipka a neměla jsem ani daleko ke zhroucení.
Je fakt smutný, že se na dny klidu dneska kouká jako na nějaký luxus. Je důležitý je zařadit pravidelně, ať už ve formě relaxace uklízením (:D) nebo třeba procházkou nebo odpoledni ve vaně.
Yvette
Yvette, děkuji za komentář :). Souhlasím s tebou. A myslím si, že občas je úplně v pohodě nedělat vůbec nic, nebo hrát hru na PlayStationu, pokud je to to, co zrovna potřebujeme. Někdy mi přijde, že i tu relaxaci někdo rozděluje na tu správnou a špatnou. Že je třeba lepší jít do lesa nebo meditovat než si zahrát hru. Ale podle mě je to o tom, jak to zrovna ten člověk cítí, on sám ví nejlíp, co potřebuje :). A ačkoliv přírodu a výlety miluju, někdy taky relaxuju u hry :).
VymazatNevím, jestli Vám to něco přinese, ale když jsem tento Váš článek četla, úplně mi to připomnělo pár věcí, které jsem si uvědomila po shlédnutí TED videa: https://www.ted.com/talks/carl_honore_praises_slowness?language=cs Třeba se Vám bude líbit.
OdpovědětVymazatTesat do kamene! Nedávno jsem k takovýmu závěru dospěla taky poté. Odmalička jsem byla docela ambiciózní, neustále jsem s někým srovnávala (zpravidla s těmi, co mluví čtyřmi jazyky a stíhají dva úvazky). Jenomže jsem z toho začala být neuvěřitelně otrávená a jediný výsledek mýho multitaskingu byl, že mě všechno štvalo a nic nebavilo. O soustředění ani nemluvě. Tak teď hledám nové cesty nejen k sobě samé. Jenom tomu všemu neříkám minimalismus, ale restrukturalizace :)
OdpovědětVymazatDíky za povzbudivý článek! Ráda se sem budu vracet pro inspiraci.
Pěkný článek! Já už dlouho přemýšlím nad stejnými věcmi! Nedočíst knížku to se prostě nedělá- pak jsem si ale někde přečetla, že na světě je tolik hezkých knih, že je škoda ztrácet čas s nějakou, která není ta pravá- aha:) Dovolit si lenošit taky není hřích, nežít jenom prací, nebýt workoholik není nic špatného atd...A když teď má malé dítě, tak přibyly další body-ne nepracuju, nerýsuju, jsem prostě na mateřské a večer jsem ráda, že jsem. Na to se ptá asi každý a trvalo mi se s tím srovnat, že prostě nejsem ta super žena, co si dál buduje kariéru, rozjíždí nové projekty a zachraňuje planetu. A je mi krásně:)
OdpovědětVymazatMáte prima blog, na který jsem teď narazila, takže mám ještě co číst!