18. listopadu 2016

Past minimalismu



Dnešní článek bude něco trochu jiného, než co bývá u mě na blogu obvykle. Možná to bude jen takové vypsání myšlenek, možná z toho vzejde i něco užitečného pro vás.

Poslední dobou, zhruba měsíc nebo dva, mám už zase nutkání zbavovat se věcí. Najednou mám zase pocit, že je toho kolem mě nějak moc. Ale přitom se nedá říct, že by se od února, kdy jsem s minimalismem začala, u mě doma nahromadily nějaké nové věci. Myslím, že se mi daří celkem obstojně udržovat věci tak, jak jsem je po velké čistce zanechala. Tak proč to nutkání? Měla jsem dojem, že jsem si našla správnou míru toho, kolik věcí chci kolem sebe mít, a teď najednou už to tak necítím.

Zatím jsem se do druhého kola debordelizace nepustila. Doposud jsem spíš přemýšlela nad tím, čím to je, že mám zase potřebu vyhazovat. Co se změnilo? Uvažovala jsem nad tím, jestli jsem to na začátku neudělala nějak špatně. Nebo jestli jsem nějak "neselhala" v minimalistickém způsobu života. Jsem ještě minimalista, když už zas cítím nespokojenost s věcmi kolem sebe?

A ve chvíli, kdy mě napadlo slovo selhání, řekla jsem si, že je něco špatně. Přece jsem se nepouštěla do minimalismu, abych pak podle něj posuzovala celý svůj život. S minimalismem jsem začala, abych byla spokojenější, ne abych se kvůli němu bičovala. Minimalismus měl být nástroj ke spokojenosti. Došlo mi, že jsem se ocitla na hraně stavu, kdy bych si mohla začít vyčítat každou blbost, kterou si přinesu domů.

Stejně tak se mi začala nějak motat hlava z toho všeho, co jsem si na sebe naložila za požadavky. Aby byla kosmetika, kterou používám a kupuju netestovaná na zvířatech, nejlépe ještě i eko a bla bla. Taky aby oblečení nebylo z fast fashion řetězců. No zkrátka aby při výrobě čehokoliv, co si přinesu domů, nikdo netrpěl. Zpočátku to totiž bylo tak, že čím víc jsem zminimalizovala všechnu svou kosmetiku, oblečení apod., zdálo se jednoduché zaměřovat se na cruelty free a slow fashion srandy. Myslela jsem si, že za pár měsíců obměním veškerou svou kosmetiku za netestovanou, ale zjistila jsem, že to není tak jednoduché. Jenže s minimalismem jsem určitě nezačala proto, abych si nakonec vyčítala nějakou necertifikovanou rtěnku.

No a  co tím chci říct? Asi že nic se nesmí přehánět, ani minimalismus. Nikdy bych neřekla, že zrovna do minimalismu se může člověk nějak zamotat. Zhruba před třemi lety bych se sama sobě vysmála, kdybych věděla, že tohle budu řešit. Vlastně i dnes mi to připadá dost absurdní. Dost často si díky tomuhle uvědomím, že jsem vlastně asi dost šťastný člověk, když se místo opravdu vážných problémů můžu zabývat tím, co má jaký certifikát, kolik mám doma věcí a jestli jsem "správný minimalista". Tak co kdybych se na to na chvíli vykašlala a prostě jen byla spokojená?


Související články

4 komentáře:

  1. Já myslím, že do tohoto bodu dříve či později dospěje každý minimalista. Já jím jsem zhruba 2 roky a taky tohle období přišlo a přineslo samé výhody, protože jsem trochu přehodnotila všechno kolem a došlo mi, že nemá smysl hnát se za extrémem. Troufám si říct, že se mi podařilo najít zlatou střední cestu, která mí zkrátka a dobře vyhovuje, a když chci, můžu se od ní odchýlit. Minimalista jsem pořád a věř mi, že po tomto bodu, o kterém píšeš, mě to baví ještě mnohem víc. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Simono,
      děkuji ti za sdílení tvé zkušenosti s něčím podobným, co jsem v článku popsala :). Souhlasím, že skoro každý k tomu asi dojde a myslím si, jak jsem napsala už Aničce níže, že to není ani tak problém minimalismu, jako spíš každé změny životního stylu. Moje kamarádka, která se snažila být vegankou mi popsala hodně podobný stav, do kterého došla.

      Vymazat
  2. Myslím, že to je hodně problém toho, že si to vzala hodně šupem a ne do toho postupně došla a utvářela svůj minimalismus.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Aničko,

      děkuji za komentář. Úplně s tím ale nesouhlasím. Do minimalismu jsem se pustila na přelomu ledna a února 2016 a šla jsem na to docela pozvolna skrz třicetidenní výzvu, kde jsem si teprve ošahala, co je vlastně pro mě v minimalismu důležité a pak taky pomocí knihy Marie Kondo. Dá se říct, že dodnes to pořád vylaďuju, nevnímám se na konci cesty, ani nevnímám minimalismus jako nějaký konečný stav, kterého se dá dosáhnout. Zmiňovala jsem to i v jednom z mých článků.

      Naopak si spíš myslím čím dál víc, že tohle není problém minimalismu, ale člověku se to může stát více méně s čímkoliv - s veganstvím, vegetariánstvím, strktním slow fashion nakupováním. Myslím si, že prostě mně osobně nevyhovuje zahnat něco do extrému. A proto teď i měním svůj postoj k minimalismu a myslím, že mi to tak bude vyhovovat lépe. Ale vnímám to jako součást té cesty, ne jako chybu.

      Každopádně jsem moc ráda, že sis článek přečetla a napsala mi svůj názor :).

      Vymazat

© 2016 Za málem. Většina fotografií na tomto blogu pochází z fotobanky unsplash.com. Používá technologii služby Blogger.