19. září 2017

Jak mě semlel obchoďák


Pamatujete, jak jsem jednou psala, že mě děsí nákupní centra přecpaná lidma a jak, i přes svou docela nedávnou vášeň k nakupování, nesnáším chodit po obchodech? No tak nedávno jsem tam musela. Protože bylo léto, a já potřebovala rychle plavky. Několik dní jsem se do té akce přemlouvala, protože mi stačilo, co jsem viděla z výloh - pro mě naprostá přehlídka nevkusu. Tedy pokud ve svých 28 letech nechci nosit plavky s banány, ananasy, volány nebo na sebe nechci upozorňovat neonovými barvami. Bylo mi jasné, že to bude peklo, ale řekla jsem si, že budu statečná. Obešla jsem snad všechny obchody široko daleko, ale nenašla jsem nic. Jediné plavky, které na sobě  neměly vzor pro čerstvou teenagerku, neměli v mojí velikosti. Tak jsem šla zklamaně domů s tím, že si plavky objednám na internetu, ač nerada.

A teď k hlavní části dnešního článku. Jak jsem tak chodila po těch obchodech, koukala po všudypřítomných trendy věcech, všimla jsem si, že se všude kolem mě pohybují taky trendy lidi. Všechny holky byly vystajlované, oblečené podle poslední módy (aspoň myslím) a já jsem si mězi nima připadala jako totální šmudla. Začala se mě zmocňovat nějaká depka, tak jsem radši šla. Než jsem došla domů, bylo to o dost lepší a doma už jsem to byla zase já. Mluvila jsem pak o tom s kamarádkou, která smýšlí dost podobně jako já, a uvědomila jsem si, že to pro mě byl asi tak trochu šok. Byla jsem takhle něco v obchodě shánět po hodně dlouhé době, a asi jsem z toho nějak vypadla. Najednou jsem si přišla se svým chudým šatníkem nějak méněcenně. A úplně jsem zapomněla, že mít minimum věcí a vyhnout se konzumu byl přece můj cíl. Kdyby mě nevyhnala ven depka, umím si představit, že bych si tehdy něco impulzivně koupila, jen abych se cítitla trochu líp. A vsadím se s váma, že bych tu věc na sebe vzala dvakrát a už by putovala do nadačního obchodu, nebo bych ji darovala na našem pravidelném dýchánku s kamarádkami.

Teď by možná mělo přijít nějaké ponaučení :). V tuhle chvíli mě napadá jedině to, že jsem si po delší době na vlastní kůži zkusila, jak moc mě/nás ovlivňuje okolí. Vlastně jsem jen na moment vystoupila ze svojí bubliny a dostala jsem pěknou facku. Po příchodu domů mi došlo, že v mojí bublině minimalismu je mi dobře. A možná to byl prostě jen špatný den pro nakupování. Jak to máte vy?

17. července 2017

Bouřky a jiné radosti

Zhruba od doby, kdy jsem začala psát blog, se učím žít tady a teď. Ne se pořád těšit na něco v budoucnu, ale užívat si co nejvíc momenty, které se odehrávají právě v tuhle chvíli. Vždy jsem s tím měla problém. Cokoliv jsem dělala, myslela jsem o krok dopředu, co bude za hodinu, odpoledne, nebo za pár dní. A tak mi ten přítomný okamžik vždycky utekl a často jsem si spoustu hezkých chvil ani nepamatovala. O tom ale podrobněji jindy...

Zapsat si, co mě těší

Poslední dobou si všímám, že jsem se v prožívání přítomnosti hodně zlepšila a zjistila jsem, že je to tím, že se snažím každý den zaměřovat na malé věci, které mi dělají radost. Inspirovala mě k tomu moje kamarádka Anet, která taky píše blog. Nejen v tomhle článku píše o tom, jak ji těší malinkaté radosti a je díky nim šťastná. Sleduju její Instagram, a zjišťuju, že mě neustále ponouká k tomu zastavovat se a uvědomovat si, jaká krása mě obklopuje a jak šťastný život mám.

Už víc než rok si píšu deník. Nijak pravidelně, prostě když mám chuť. Zpočátku jsem psala hlavně v obdobích, kdy mě něco trápilo a chtěla jsem se z toho vypsat, ale taky si to vše zaznamenat (můžu díky tomu sledovat, kam se posouvám). Jednou se mě ale Matěj zeptal, proč si tam píšu jen, když mám "depky". No a pak i Anet mě ve svém článku popostrčila k tomu, abych si psala, co mě těší. Teď je z vypisování seznamu radostí moje oblíbená činnost. Vždy jednou za pár týdnů nebo měsíců si na stránku nebo dvě vypíšu rekapitulaci toho, co mě v tom daném období dělá šťastnou. Potom když přijdou nějaké ty chmury, nalistuju zásobu inspirace, co by mi mohlo udělat radost.

Skoro všechno z toho je zadarmo

Dávnou jsou pryč doby, kdy jsem si uměla udělat radost skoro vždy jen tím, že jsem si koupila něco nového. Takové ty momenty, kdy se všechno zdálo na nic, a mě nenapadlo nic lepšího, než jít do obchodu a koupit si třeba něco na sebe. Teď ale vidím, že ty největší radosti, dost často bývají zadarmo (ano, uvědomuju si, jak pateticky to zní). Protože tyhle radosti v mém životě byly vždycky, jen jsem si je vůbec neuvědomovala a neuměla si je užít, často jsem je brala jako samozřejmost.

Radosti jaro/léto 2017

Takže proč se s takovými radostmi nepodělit i s vámi? Třeba to někoho z vás, podobně jako mě přednedávnem, inspiruje k tomu, abyste si víc všímali, co je kolem vás a co se děje v přítomném okamžiku.

  • Letní bouřky - když jsem venku, bojím se jich (zvlášť ve stanu), ale když jsem doma a venku hřmí, obloha se osvětluje blesky a k tomu je pořádný slejvák, tak si lehnu do postele s oknem otevřeným dokořán a sleduju blesky, jak se hemží po obloze 
  • Šumění stromů - nemusím být ani v přírodě, abych si tohle užívala, stačí mi otevřít okno a poslouchat
  • Zeleň u nás doma - pěstuju avokádové stromečky (už jich máme slušnou plantáž),  stříhám kousky květin všude, kde se objevím a pak je doma nechávám vyhodit kořeny, a především vymýšlím květináče ze všeho možného - obal od cherry rajčat, plechovka od kukuřice, sklenice od marmelády nebo svíčky


  • Růžová voda - můj ranní a večerní rituál, kdy si na vyčištěný obličej stříknu růžovou vodu, mě dokáže probrat i z té největší únavy
  • Jízda na koloběžce - díky koloběžce si užívám každou ranní cestu do práce, kdy si můžu svištět z kopce (teď jsem byla pár dní nemocná a jezdit jsem nemohla, hned jsem poznala ten rozdíl přeplněné šaliny proti svobodě na koloběžce :))
  • Pozorování hemžení lidí na nádraží - v poslední době jsem si zavedla takový rituál, kdy v práci alespoň třikrát denně vstanu od stolu s počítačem a na chvíli jdu sledovat z okna všechen shon a hluk na hlavním nádraží (ani nevím, co mě na tom baví)
  • Pozorování ubíhající krajiny z okna vlaku - tady snad ani není co dodávat, nemiluje tohle každý?
  • Příroda - přes týden jsem většinou zavřená v kanceláři nebo doma u počítače a pracuju, proto se snažím víkendy co nejvíc věnovat chození do přírody, poslední nejkrásnější zážitky mám z Jeseníků


  • Ranní káva s Matějem - máme to štěstí, že ani jeden z nás nemusí být v práci moc brzy, takže si můžeme užít společnou ranní kávu a povídat si u toho o všem možném
  • "Meditace" - dávám do uvozovek, protože se mi nedaří pravidelně meditovat v tom pravém slova smyslu, ale jsou určité činnosti, u kterých je meditace skoro přirozeným výsledkem - žehlení, mytí nádobí, šití, vyšívání, věšení prádla apod. (stačí to dělat tak nějak vědomě a zaměřovat se na každý jednotlivý pohyb, který dělám)
  • Psaní deníku 
  • DIY věci - dodnes mám obrovskou radost z výroby domácího deodorantu, v poslední době jsem si vyrobila aromatické pytlíčky, které dávám přes noc do bot na osvěžení
  • Focení - myslím, že moc fotit neumím, ale vyhrabala jsem u našich starý ruský foťák po dědovi z padesátých let, který se musí pět minut nastavovat kvůli jedné fotce, děsně mě to baví 



A co vy? Máte nějaké činnosti nebo okamžiky, kdy úplně zapomenete myslet na to, co bylo nebo bude a jen si užíváte tady a teď? Podělte se v komentářích, jsem zvědavá na vaše radosti :).



6. července 2017

Bambusový kartáček Curanatura

Koupila jsem si ho už asi pětkrát, je to zhruba rok, co už nepoužívám žádný jiný, takže je to láska! Zcela rozložitelný bambusový kartáček na zuby od slovenské značky Curanatura. Co je na něm minimalistického? Nulová stopa v odpadu. Klasický plastový kartáček se nedá recyklovat, končí proto na skládce nebo ve spalovně. Plast se v přírodě rozkládá desítky až stovky let. Zkuste si spočítat, kolik člověk za život spotřebuje zubních kartáčků, pokud je mění třeba co tři měsíce. Tento bambusový kartáček se rozloží zcela (včetně štětin) a nepředstavuje pro životní prostředí takovou zátěž. Klasické plastové zubní kartáčky navíc mohou obsahovat toxické ftaláty.

Čistit si zuby bambusem? Jsem panda nebo co?

Možná se ptáte, jestli bambusový kartáček skutečně vyčistí zuby tak dobře, jako ten plastový. Já jsem byla dlouhou dobu zastánce kartáčků Curaprox, nedala jsem na ně dopustit. Bála jsem se, že by ty bambusové nebyly vhodné pro moje citlivé dásně. U Curanatura jsem objevila variantu extra soft, která slibuje nejměkčí štětinky ze všech bambusových kartáčků, a taky má největší počet štětinek. Řekla jsem si, že to prostě zkusím. Byla jsem příjemně překvapená. Po prvním čištění jsem měla pocit jako po zubní hygieně. Dokonce když jsem se v Thajsku musela na tři týdny vrátit k čištění plastovým kartáčkem (protože mě internetové diskuze strašily, že v tom vlhku bambusový shnije), nemohla jsem si vůbec zvyknout a měla jsem pořád pocit, že zuby nemám vyčištěné tak dobře, jak jsem si zvykla s tím bambusovým.

A jestli se bojíte, že tyhle bambusové srandy, co se v poslední době vymýšlí, berou pandám žrádlo od huby, mrkněte sem - kartáčky se vyrábí z druhu bambusu, který pandám nechutná. Uf! Mimo jiné se tam taky dočtete, kam kartáček vyhodit.


6. června 2017

Domácí výroba deodorantu


Snažím se hledat přírodní alternativy kosmetiky, kterou používám. Někdy se mi to daří lépe, někdy hůře. Právě deodorant byl něco, co jsem už skoro vzdala. Kdysi jsem si vyráběla doma jeden ve spreji, ten ale fungoval jen pár dní, a pak najednou ne. Kupované deodoranty bez hliníkových solí mi nikdy nefungovaly, ať jsem zkoušela, co jsem zkoušela. A protože jsem přece minimalista, začalo mě dost iritovat, že vždy nějaký koupím, dvakrát ho zkusím a pak mi zůstane celé balení, které nevyužiju. Vždy jsem se vrátila ke klasickému, který jsem používala už snad od šestnácti.

Pak jsem ale náhodně několikrát narazila na recept na deodorant, u kterého každý psal, že funguje i přesto, že žádná jiná přírodní alternativa nefungovala. To mě zaujalo, a protože jsem měla všechny ingredience doma, a výroba zabere asi tak 10 minut, pustila jsem se do toho.. No a ono to vyšlo! Po měsíci testování (v posledních dnech i v dost velkém horku) musím s radostí konstatovat, že je to ten pravý a jediný.

K výrobě potřebujete

2 lžíce kukuřičného nebo tapiokového škrobu
1 lžíce jedlé sody
1 lžíce kokosového oleje
1 lžíce bambuckého másla
šťáva z citronu 
esenciální olej libovolné vůně 

Postup

  • Škrob, jedlou sodu, kokosový olej a bambucké máslo smíchejte dohromady a rozpusťte ve vodní lázni. Vše pořádně promíchejte dohromady. 
  • Jakmile je směs promíchaná a má tekutou strukturu, přidejte asi 5 kapek esenciálního oleje (já používám sladký pomeranč) a opět promíchejte. 
  • Dále můžete přidat trochu čerstvé šťávy z citronu (ta v původním receptu nebyla, ale často jsem na internetových diskuzích viděla, že lidé místo deodorantu používají citron, tak jsem si řekla, proč ne). 
  • Poté směs nalijte do nádobky, ze které se vám bude deodorant dobře nabírat (já jsem zvolila zavařovačku, kterou vidíte na fotce). 
  • Nádobku uzavřete a dejte směs do lednice ztuhnout zhruba na půl hodiny. Poté je deodorant připraven k použití.

Použití

Naberete si trochu směsi na prsty a nanesete a rozetřete jakoby to byl krém. Viděla jsem, že si směs někdo dával do obalu od rolovacího deodorantu, ale já to nedoporučuji, protože kokosový olej při vyšší teplotě mění strukturu, takže směs nemusí zůstat tuhá.


A jaká přírodní alternativa deodorantu vyhovuje vám? Pochlubte se v komentáři.

27. dubna 2017

Nemusím zvládat všechno

V posledním roce jsem učinila velký objev. Objev, který přinesl velkou úlevu. Znáte takový ten pocit, že je na světě spousta super věcí, které byste chtěli vidět, přečíst, naučit se, zkusit, a nejlépe to všechno stihnout hned? Někdy je to tak zahlcující, že to člověka až paralyzuje a neví, co si má z toho všeho vybrat.

Pamatuju si dobu (není to tak dávno), kdy jsem měla uložených "k pozdějšímu přečtení" x článků, schovaných kupu Respektů, které jsem nestíhala číst, hromadily se mi knížky z antikvariátů, plnily se mi to do listy a já jsem měla pocit, že nic nestíhám, nezvládám a jsem asi absolutně neschopná, když nestihnu do svého diáře narvat ještě jednu věc a neodškrtám si za den aspoň deset činností. Stejně tak si vzpomínám, jak jsem záviděla jedné své kamarádce, která měla spoustu koníčků a činností na každý den a připadala jsem si vedle ní absolutně neproduktivní a líná.

Celkově mám dojem, že je všude kolem mě považováno za standard (někdy dokonce za ctnost), když je každý neustále strašně busy. Je vlastně úplně běžné, že když si s kamarády nedomluvím něco minimálně týden dopředu, tak už se počítá s tím, že se nesejdeme. Mám jednoho kamaráda, který pracuje dohromady skoro na dva celé úvazky a připadá mu strašně divné, když se tomu divím. Sama jsem na téhle vlně jela dost dlouho. Začala jsem se nad tím pozastavovat až ve chvíli, kdy jsem byla každou chvíli nemocná, neměla jsem čas si pomalu ani umýt vlasy nebo si doma uvařit, a hlavně jsem se téměř neviděla s Matějem. Řekla jsem si, že už to tak dál nechci. 

Došlo mi, že nemůžu a hlavně nemusím zvládat všechno. Je v pohodě když nemluvím třemi světovými jazyky (i když bych to chtěla), je v pohodě, když se mi někdy nechce prostě vůbec nic, jen ležet na gauči. Není nic špatného na tom nedočíst knížku, když mě nebaví nebo nemít přehled o všem, co se ve světě děje. Je úplně v pořádku mít v diáři prázdná místa a nevědět několik dní dopředu, čím je zaplnit. Potom zbývá prostor pro spontánní akce, ale hlavně čas, který můžu věnovat sama sobě. Můžu strávit celé odpoledne ve vaně s maskou na obličeji a nemít výčitky, že jsem neudělala nic produktivního. Ano můžu, ale musím se to naučit. Upřímně, kolik lidí to dokáže? V době tak zaměřené na výkon? Všechno se to ale zase točí kolem jedné věci - být na sebe hodnější. Nebuďme na sebe naštvaní, když za den nesplníme hordu úkolů. Buďme na sebe pyšní, že jsme splnili jeden nebo dva pořádně a kvalitně. 

A jeden úkol pro mě na závěr - zkusím si pro sebe vyhradit každý týden bezpodmínečně aspoň jedno odpoledne po práci nebo aspoň hodinu a půl a budu dělat to, co mě zrovna napadne a potěší to moji duši. Jdete do toho se mnou?

5. dubna 2017

Minimalistické máslo od Manny


Po dlouhé době jsem tu s recenzí. Díky mojí kamarádce a jejímu nápadu sejít se s holkama a vyměnit si nějaké ty kusy oblečení, kosmetiky a doplňků, které nepoužíváme, jsem se dostala ke kosmetice Manna. Už jsem o ní slyšela, ale přišla mi vždy docela drahá. Kamarádka mi věnovala Ghanské bambucké máslo s pomerančem a Ylang - Ylang. Věděla jsem, že Manna netestuje na zvířatech, takže mě to nadchlo a byla jsem ráda, že můžu máslo vyzkoušet.

Na webu se chlubí tím, že hravě nahradí krém proti vráskám, pleťový krém, tělové mléko, balzám na rty a krém na ruce. To je pro minimalistu dobrá zpráva, to je jasné. Nicméně jsem zjistila, že tohle máslo je poměrně dost tuhé, takže namazat si s ním celé tělo by zabralo asi celý den. I když jsem použila doporučenou techniku zahřátí másla mezi prsty, aby bylo tekutější, nepozorovala jsem větší rozdíl. Nicméně na rty, ruce, pod oči i na tvář je skvělý. Takže jupí, rozhodně ho můžu doporučit. Ocenila jsem ho hlavně v Thajsku, kde mi místo čtyřech krémů posloužil jeden malý kelímek. Mají ho s různými vůněmi a ve dvou velikostech.

Mám ale trochu podezření, že takhle funguje každé bambucké máslo a není potřeba, aby bylo od Manny. Manna má totiž pro mě jednu velkou nevýhodu, a sice, že se dá koupit jedině přes internet a navíc není možné si ji objednat do žádné Zásilkovny, takže produkt i s poštovným vyjde opravdu draho.

Docela dlouho jsem se rozhodovala, jestli od nich zkusit nějaká mýdla. Nakonec jsem objednala dvě (COCO mýdlo s čajovníkovým olejem a Mýdlo s Aloe Vera a s indickou citronovou trávou), a bohužel jsem byla zklamaná. I mýdla slibují multifunkční využití (na vlasy, tělo a obličej), ale obě mýdla mi byla na kůži docela nepříjemná a vlasy jsem po nich měla snad ještě mastnější, než před umytím. Tak nevím, co vy a Manna?

30. března 2017

Co je Za málem?


Před pár dny to byl přesně rok, co jsem vydala na tomhle blogu svůj první článek. S velkými obavami a zároveň velkým těšením na něco nového. Před pár dny také moje stránka na Facebooku překročila 500 lajků, jupí!   Přemýšlela jsem, co bych tak mohla napsat slavnostního a uvědomila jsem si, že jsem za celý rok vlastně nenapsala nic o tom, jak jsem se odhodlala k psaní blogu. Nenechte se ale zmást, tento článek nebude jen o tom, i nějaký ten smysl života je obsahem (ano, chci vás nalákat číst do konce).

Možná by bylo zajímavé podívat se na celý ten proces, které proběhl, než jsem blog založila. To jsem tak od začátku roku 2016 byla trošku (a pak trošku více) posedlá minimalismem. Každý den jsem nacházela nové a nové lidi, co minimalisti jsou, píšou blog, točí videa, nahrávají podcasty a hlavně vyhazujou věci, nebo už je všechny vyhodili a nic nemají.

Postupně jsem se i já zbavovala všeho možného a pořád jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych si sama začala svoji cestu nějak dokumentovat formou deníčku. A proč to nepsat veřejně a neoslovit tak někoho dalšího, že? Jenže jsem člověk docela stydlivý a pořád jsem si říkala, co by na to řekli moji známí a kamarádi a tak. Řešením bylo, že to nikomu neřeknu a budu tajemná :). Takže jsme o možnosti založení blogu začali doma s Matějem mluvit čím dál víc a čím dál reálněji. Pak jsem byla nemocná a bylo spoustu času na vymýšlení názvu. S Matějem jsme měli velký brainstorming a padalo všechno možné i nemožné. Teď když to píšu, tak si uvědomuju, že už si vlastně nepamatuju, jestli jsem ten název vymyslela já nebo on, ani jak jsme na něj přišli. Ale důležité je, že je. No a pak jsem jednou šla domů z práce a zjistila jsem, že Matěj mi blog založil. A bylo to. Teď to vypadá, že jsem se  sama nijak nepřičinila :D. Ale věřte mi, pak už jsem se o blog starala hlavně já :).

No a co jsem měla na mysli tím "Za málem"? Má to symbolizovat moje pokusy o žití s málem a zjišťování, co za tím málem je. Ještě jsem to pořád nezjistila, postupně to objevuju. Hranice toho, co potřebuju a chci mít doma se posouvají, zároveň víc a víc lidí o minimalismu mluví, to mě baví.

A co je teda za tím málem? U mě to byla zpočátku skoro až euforie. Byla jsem hrozně nadšená z toho, kolik času najednou mám, jak málo času mi zabere uklízení, rozhodování se, co si vezmu na sebe, jak málo kosmetiky mi stačí, že se najednou líp soustředím, mám víc peněz, produkuju míň odpadu a bla bla. To bylo období, kdy jsem byla fakt hodně nadšená, že jsem objevila něco nového, co mě naplňuje a dává mi to smysl. Taky jsem se najednou musela zamyslet nad tím, jak trávím svůj volný čas a jestli ho tak trávit chci. Jakou mám práci a jestli takovou práci chci. Některé volnočasové aktivity (i stýkání s některými lidmi) jsem přehodnotila, dělala jsem je jen tak ze setrvačnosti. Změnila jsem práci, místo abych si stěžovala, co všechno bylo v mé staré práci špatně. Ale nebudu si nic nalhávat, i v mé nové práci je spousta věcí špatně :)). Asi i to bylo potřeba zjistit.

Co jsem ale hlavně od minimalismu očekávala, bylo to, že mě najednou osvítí a najdu smysl života, který mi byl do té doby skrytý. No a nenašla jsem ho. Zatím. A vadí mi to? Ani ne. Protože jsem se díky přehodnocení priorit dala na jiné cesty, objevila spoustu zajímavých knih, lidí, článků, videí, a ty mi rozšiřují obzory. A to mi vlastně momentálně smysl dává.

Já myslím, že za málem se skrývá spousta nových možností, které zavaleni věcmi nevidíme a ani nemáme šanci je vidět. Ať už je to čas na věci, které jsme doposud nestíhali, nebo úplně nový směr uvažování, který nás do té doby nenapadl. Ale není to nějaký konečný stav. Pořád se to mění. Co mi přišlo jako málo před rokem, už tak dneska být nemusí. Hlavně si to málo každý definujeme jinak. Ale jinými slovy, jestli vám na nic nezbývá čas, energie, chuť ani místo, máte pořád pocit, že děláte něco, co dělat nechcete, zkuste z bytu vyházet pár krámů, třeba to pomůže.
© 2016 Za málem. Většina fotografií na tomto blogu pochází z fotobanky unsplash.com. Používá technologii služby Blogger.