12. března 2017

Nejlepší momenty Thajska

Naše dovolená v Thajsku se vydařila snad ještě lépe než jsem si představovala, a proto bych ráda popsala ty nejkrásnější momenty, dokud je mám v živé paměti. Už teď se hrozně těším, až si za pár měsíců nebo let článek zpětně přečtu a přenesu se do těch chvil zpět. V průběhu dovolené jsem si uvědomovala, jak moc krásných momentů zažívám, že jsem se rozhodla si je zapisovat. Zpětně když jsem je procházela, udivilo mě, že to nebyly jen nové a nevšední zážitky, ale i úplně obyčejné momenty, které bych vlastně lehce mohla zažít i doma, jenom si jich asi běžně nevšímám. Vlastně se mi tam obecně mnohem víc dařilo být tady a teď a prostě si jen užívat to, co se zrovna děje. Možná si řeknete, že to je jasné, člověk je na dovolené, nemá se nad čím stresovat, ale já s tím mívám problém i na dovolené. Ale to jsem odbočila, už jdu na ty zážitky.

Hladím, krmím a myju slona

Setkání se slonem jinak než v zoo byl můj velký sen už od dětství. Dokonce jsem jako dítě prohlašovala, že až budu velká, budu mít sloní farmu a budu se tam starat o nemocné slony. To se sice úplně nestalo, ale na jedné takové farmě jsme strávili celý den a starali jsme se o staré a nemocné slony. Ještě když jsme seděli v dodávce, která nás tam vezla, jsem nemohla uvěřit tomu, že se mi to splní. Vlastně mi to došlo asi až ve chvíli, kdy jsem krmila jednu slonici, která mi chobotem sevřela ruku. Byli jsme v Kanchanaburi v Elephantsworldu, kde se řídí tím, že tam lidé pracují pro slony, a ne sloni pro lidi. Většina slonů, které tam mají, jsou zachránění z různých prací nebo turistických atrakcí, kde se sloni neměli moc dobře.

Tahle slonice už nemá zuby. Připravili jsme proto pro ni a pro další bezzubé slony kuličky z lepivé rýže dýně. V přirozeném prostředí sloni bez zubů umírají, těmhle lidi prodlužují život :).


Cesta třetí třídou vlakem z Bangkoku do Kanchanaburi

Jeli jsme sice dýl, než jsme měli, bylo úmorné vedro a jedinou klimatizací byla otevřená okna a ventilátory, které už asi zažily lepší časy, ale i přesto to byl super autentický zážitek. Téměř všichni cestující kromě nás byli Thajci a po celou dobu vlakem procházeli prodejci, kteří prodávali malinké porce rýže s masem zabalené v banánovém listu za asi 7 Kč (ty ceny mě nepřestávaly udivovat). Kolem nás ubíhala krásná krajina a taky jsem se tam setkala s první obří kobylkou, které jsem se pochopitelně bála víc než malá holčička vedle mě.



Bořím nohy do písku

Z třítýdenní dovolené jsme něco málo přes týden strávili na ostrově Koh Lanta, kam jsme přijeli v noci, ale to nám nezabránilo jít se hned projít po pláži. V té tmě jsem si zatím mohla jen představovat, jak to tam bude krásné, ale ten pocit boření nohou do písku byl stejně skvělý ve dne i v noci. Navíc pláž lemovaly bary s krásnými lampionky houpajícími se ve větru. Zpočátku jsem se bála, že tolik barů věstí zástupy turistů, ale nakonec jsme na plážích byli skoro sami.


Houpu se v houpací síti na pláži

Hned první den na ostrově jsme se vydali hledat nějakou pěknou pláž, a co jsme po cestě nenašli! Naprosto prázdný bar přímo na pláži s houpacími sítěmi, usměvavou obsluhou, výbornými drinky a tou nejlepší plážovou hudbou. Takže hon na pláž musel počkat, uvelebili jsme se do sítí a popíjeli. Asi vás nemusím dlouho přesvědčovat o tom, že ve chvíli, kdy se houpete v síti na téměř prázdné pláži, držíte v ruce vychlazenou piňakoládu, slyšíte vlny moře a máte vedle sebe svého milého, nic vám nechybí.

Houpací sítě jsme si užili opravdu velmi, protože po přestěhování do lepšího ubytování jsme měli každý svou síťku na terase našeho dřevěného bungalovu a s houpáním jsme nešetřili! Dokonce jsem začala přemýšlet o tom, že bychom si síť pořídili domů. Určitě nepotřebuju být v Thajsku, abych si mohla jen tak užívat na terase a pozorovat a poslouchat ptáky.


Užívám si thajskou masáž 

No dobře, trošku kecám, na pravou thajskou masáž jsem si totiž netroufla. Všichni říkali, že to občas docela bolí a taky jsem slyšela všechno to křupání! Šla jsem jednou na masáž nohou a jednou na masáž zad a ramen. Ale co si budeme říkat, chvílemi bolelo i to :D. Nemůžu se rozhodnout, která masáž byla lepší. Masáž nohou totiž probíhala přímo na pláži, takže to šumění moře a cinkání zvonkohry ve větru mělo něco do sebe. Masáž zad v Chiang Mai byla sice o něco příjemnější a víc uvolňující, ale zase tam nebyla ta pláž. Ještě že se nemusím rozhodnout :).

Jezdíme na skútru

Hned potom, co jsem přestala vyšilovat, že se určitě někde vymlátíme, jsem si začala jízdu na skútru užívat. Projeli jsme téměř celý ostrov a všude kolem nás bylo buď moře nebo prales. Čím víc jsme jeli na jih, tím víc se ostrov měnil v prales a viděli jsme víc a víc opic. Z jednoho takového výletu jsem vám na Facebook přidala fotku s pozdravem. Dali jsme si kokos na osvěžení a jeli dál.

Pozorujeme západy slunce

Co by to bylo za dovolenou u moře, kdybychom nepozorovali západy slunce. Tady není co dodávat. Snad jen, že západy máme i u nás, tak bychom se na ně občas mohli mrknout.


Tenhle západ slunce je pořízený na pláži, kde jsme absolvovali kurz vaření. Pořádá ho organizace Time for Lime, která pomáhá opuštěným psům a kočkám. Lektor vaření bořil všechny stereotypy o Thajcích, ale možná to bylo tím, že žil několik let v Berlíně a byl dost ovlivněn západem. Například celý večer popíjel a dělal politické vtipy :).

Navštěvujeme buddhistické chrámy v Chiang Mai

Skoro celý jeden den jsme věnovali návštěvám různých buddhistických chrámů v Chiang Mai. Myšlenky buddhismu jsou mi docela blízké a atmosféra v chrámech se mi moc líbila.



Učíme se meditovat pod vedením mnicha

V Chiang Mai jsme se zapsali do jednodenního kurzu meditace, kterou vedl místní mnich. V rámci kurzu jsme se dozvěděli také něco o buddhismu v Thajsku, o chrámech, o mniších, učili jsme se meditovat v sedě a při chůzi a na závěr proběhla diskuze, kdy jsme se mohli zeptat na cokoliv. Mnich (thajsky Phra) se jmenoval KK, měl dobrou (místy vtipnou) angličtinu, smysl pro humor a občas docela děsivý smích. Stále nám kladl na srdce, že všichni zemřeme a že "what goes around comes around". Nejvíc nás ale pobavilo, když nám ukazoval způsoby zavazování jejich oděvu v různých zemích.

Zpočátku jsem z meditace měla strach, protože kdykoliv jsem se o ni pokoušela, utíkaly mi myšlenky všude možně a já jsem měla pocit, že to nezvládám a moje mysl je neukázněná. Phra KK nás ale ujistil, že je to normální a máme myšlenky nejprve pozorovat a pak je nechat jít. Hrozně se mi líbilo, jak nás po každém našem pokusu chválil. Meditaci při chůzi jsme nacvičovali dvakrát a při druhém pokusu zdůrazňoval, jak jsme se od prvního pokusu zlepšili. Mělo to velký vliv na moji motivaci, a přesto, že jsem u meditace vsedě dvakrát usnula, byla jsem na sebe pyšná. Překvapivě mi den s KK dal hlavně to, že jsem si vzpomněla, že mám být na sebe hodná a umět se ocenit za každou snahu.

A taky byl KK velký minimalista. Asi jako každý mnich, neměl nic kromě svého oděvu a řekl: "Mám sice kapsu, ale nemám žádné peníze. Žádné peníze, žádné starosti."

Jíme to nejsladší ovoce

Tak dobrý ananas jsem nikdy neměla a nějakou dobu asi potrvá, než si nějaký ananas v Česku dám, protože to se prostě nedá srovnat. A taky jsme objevili mango sticky rice, což je lepkavá rýže uvařená v kokosovém mléku s kousky manga a praženými semínky čehosi. Normálně mango moc neprožívám, ale v této kombinaci se sladkou rýži bylo vynikající! Navíc jsme v Chiang Mai měli trh s jídlem přímo před hotelem, takže tohle byla jasná snídaně. Škoda, že jsme ji objevili tak pozdě. Matěj rýži s mangem hned po příjezdu domů uvařil, ale to naše místní mango nebylo úplně mango :(.


Pozorujeme veverky v parku v Bangkoku

Protože letadlo zpět domů nám letělo až po půlnoci, měli jsme ještě jeden celý den v Bangkoku. Rozhodli jsme se ho prorelaxovat v parku poblíž trhu, abychom měli blízko jídlo a všelijaké dobroty :). Ne že bychom byli takoví lenoši, ale Bangkok jsme už předtím viděli, nic dalšího nás moc nelákalo a navíc v ten den bylo nesnesitelné horko a vlhko, takže bylo ideální lehnout si do stínu pod strom. A právě tam se to vše odehrávalo! Bylo tam hrozně moc veverek, které se honily v korunách stromů, přeskakovaly ze stromu na palmu a z palmy na strom a tak pořád dokola. Byly navíc i docela otrkané a od lidí se nechaly snad i hladit. V parku bylo i jezírko, po kterém jsme se projeli na loďce.



Kromě krásných chvil se ale stalo i pár nepříjemných věcí – kamarádi si užili nějaké to bodnutí rejnokem a pokousání od kočky, a mně někdo zneužil kartu k online platbám. Ale vše se vyřešilo a nenechali jsme si tím zkazit dovolenou (zdravotní péče v Thajsku se zdála na vysoké úrovni a peníze mám taky zpět).

Už se těším na pozorování veverek a západů slunce v Brně :). I trocha té meditace se snad někdy zadaří. A už teď si myslím, že se do Thajska jednou vrátíme.



1. března 2017

Minimalisticky do Thajska s batohem?


Po několika letech snění a několika měsících těšení se to konečně stalo a já byla poprvé v Asii. Protože se považuju za minimalistu, měla bych se taky minimalisticky sbalit, že? Nevím, jestli se mi to podařilo, určitě by se dalo ještě hodně věcí ubrat. Před cestou jsem koukala na několik blogerů a youtuberů, kteří hodně cestují a jsou schopni se sbalit do poměrně malého batohu na dlouhou dobu. S potěšením jsem zjistila, že se jejich seznam věcí docela shoduje s tím mým, ale samozřejmě jsem tam nabrala i nějakou inspiraci. Původně jsem článek chtěla vydat před cestou, ale nakonec jsem to nestihla. Teď si ale říkám, že aspoň můžu zpětně zhodnotit a uvědomit si, co jsem třeba s sebou měla zbytečně, nebo co mi naopak chybělo.

Protože jsem věděla, že se budeme hodně přesouvat, batoh byl jasná volba. Vlastně ani nemám žádný pořádný kufr. Mám už přes dva roky krosnu Doldi Pumori, kterou jsem si koupila za účelem naší první dovolené s batohem na zádech na doporučení kamarádky. Jsem s ní spojená, můžu jedině doporučit :).

Nejlepší fígl, který jsem objevila díky zkušeným cestovatelům, jsou packing cubes. Jsou to takové cestovní vaky, díky kterým máte skvělý přehled o všech věcech, neválí se jen tak v krosně a navíc i šetří místo a udrží vám oblečení čisté. Brala jsem si jeden vak na boty a jeden na oblečení. Dají se sehnat různé druhy, některé i hodně drahé, ale já jsem byla naprosto spokojená s těmi z Ikea za pár korun.

Oblečení

  •  tři trička s krátkým rukávem
  •  dvoje šaty
  •  dvoje kraťasy
  •  dvě trička s dlouhým rukávem (jedno na cestu a jedno na spaní)
  •  dvě tílka
  •  jedny džíny
  •  legíny (na spaní)
  •  sandále (ty se mi na cestách rozpadly a koupila jsem žabky za pár korun)
  •  tenisky
  •  svetr
  •  sportovní bunda 
  •  šátek 
  •  troje ponožky a pár kusů spodního prádla (v Thajsku jsou všude levné prádelny)
  •  plavky

Drogerie

  • Manna mýdlo (univerzální na tělo, obličej i vlasy)
  • šampon přelitý do dvou menších lahviček (normálně nepoužívám kondicionér, ale moře mi dost vysušilo vlasy, takže jsem si ho dokoupila na místě)
  • bambusové odličovací tamponky (nakonec jsem je ani jednou nepoužila, protože jsem se skoro nemalovala)
  • vatové tyčinky 
  • pinzeta
  • pilník a manikurní nůžky
  • žiletka
  • hřeben  
  • tampony (nechtělo se mi riskovat menstruační kalíšek, docela jsem se bála podmínek na tamních záchodech)
  • dva ručníky z mikrovlákna (brala jsem jeden na pláž a jeden na sprchování, ale nakonec jsem využila jen ten na pláž, protože v každém ubytování byly ručníky)

Lékárnička

  • náplasti
  • obinadlo
  • dva repelenty (měli jsme jeden na kůži a jeden na impregnaci oblečení, ale ten impregnační jsme nakonec vůbec nepoužili – trošku na nás zafungovala reklamní kampaň v očkovacím centru; řekla jsem si, že příště je asi lepší si repelent koupit na místě a vůbec to s sebou z Česka nevozit)
  • Paralen
  • Ibalgin
  • Ibalgin krém
  • pěnový Panthenol
  • Kinedryl 
  • Urinal akut
  • Canesten
  • Preventan akut
  • Jox
  • dezinfekce
  • Imodium
  • půl litru hruškovice jako prevenci na každé ráno :)

Myslím, že v lékárničce jsme nic nepostrádali. Docela jsme využili Preventan akut, protože jsme moc dobře nesnášeli přechody mezi vedrem a klimatizací, takže jsme několikrát měli pocit, že na nás něco leze, ale Preventan to vždy zahnal. Na bolest v krku skvěle zabral Jox a na občasné střevní neduhy se osvědčilo Imodium (lépe než Endiaron).

Na palubu letadla

Jako příruční zavazadlo jsem měla menší batůžek, který jsem měla sbalený v krosně a vytáhla jsem ho až na letišti. Měla jsem tam předem připravené to, co chci mít s sebou v letadle.

  • teplé ponožky (při prvním letu nebyly potřeba, při letu zpět už ano, ale to jsem je už nezabalila do příručáku s tím, že je určitě nebudu potřebovat :/ )
  • pašmína
  • legíny (nakonec jsem se do nich ale nepřevlíkla)
  • maska na oči na spaní
  • nafukovací cestovní polštářek
  • špunty do uší
  • vlhčené ubrousky
  • řasenka, korektor, pudr (spíš jsem počítala s tím, že to v průběhu letu nevyužiju, a taky se tak stalo)
  • papírové kapesníčky
  • opalovací krém
  • deodorant
  • Manna krém (univerzální – balzám na rty, krém na ruce, oči, obličej i tělo)
  • malá zubní pasta, kartáček
  • léky na alergii
  • blok a propiska
  • průvodce Lonely Planet
  • flaška na vodu
  • gumičky do vlasů

Další

  • plastový příbor Quechua
  • pláštěnka (vůbec jsme nevyužili, ale před naším odjezdem byly v Thajsku záplavy, takže bych pláštěnku pro jistotu brala vždy)
  • zámek (nevyužili jsme)
  • nabíječka na mobil
  • čelovka (nevyužili jsme)

Doklady

  • pas
  • kopie pasu
  • evropská kartička pojištění
  • kartička cestovního pojištění
  • očkovací průkaz
  • platební karta
  • hotovost
  • letenky

Nic zásadního nám nechybělo. Příště bych si s sebou jen vzala navíc rozdvojku, protože občas v pokojích byly jen dvě zásuvky a v jedné z nich byl zapojený ventilátor nebo lednice, takže pokud jsme chtěli nabíjet více mobilů nebo kameru, museli jsme postupně. Ale nebyl to až takový problém. Myslím, že jsme s sebou neměli ani žádnou zbytečnost a všeho jsme měli tak akorát. Matěj se dokonce sbalil jen do příručního zavazadla, ale to bylo i díky tomu, že věci, které na palubu nesmí (lahvičky nad 100 ml), jsem měla u sebe já. Jeden větší a jeden menší batoh byla podle mě ideální kombinace.

Je mezi vámi nějaký zkušený cestovatel? Chybí vám něco v seznamu nebo naopak přebývá? Budu ráda za váš názor :).

22. ledna 2017

Novoroční předsevzetí


Začátek roku je doba novoročních předsevzetí. Blíží se konec ledna, takže už možná pár lidí od předsevzetí upustilo, někdo to zkouší zase znova, jiný se bije do hlavy za to, že si předsevzetí vůbec dával a nějaká hrstka se drží a jede dál (těm gratuluju a závidím). To jsem nezačala zrovna optimisticky. Hned vysvětlím proč.

Nikdy jsem si nedávala novoroční předsevzetí a nikdy jsem neměla ráda takové to bilancování na konci roku a zamýšlení se nad tím, co by se mělo od ledna změnit. Říkala jsem si, že pokud chce člověk něco změnit, nemá to dělat od ledna, ale rovnou, prostě teď hned. Zárověň jsem asi vždy věděla, že žádná předsevzetí nedodržím, a tak jsem se bála zklamání.

Ale na začátku roku 2016 jsem z nějakého nepochopitelného důvodu udělala výjimku a dala jsem si těch předsevzetí hned několik. Raději ani nechci počítat, kolik jich bylo, protože jsem to fakt přehnala. a dneska se směju tomu, jak jsem mohla být tak bláhová. Samozřejmě jsem skoro žádná z těch předsevzetí nesplnila. Byla jsem dokonce tak odhodlaná, že jsem si je napsala na kus papíru, dala do rámečku a pověsila na zeď. Chvíli to fungovalo, ale jakmile začala moje vůle polevovat a já jsem předsevzetí neplnila, začal mě ten rámeček štvát a stal se každodenní připomínkou mojí neschopnosti něco změnit (je s podivem, že tam vůbec vydržel až do konce roku - asi jsem si pořád namlouvala, že to dokážu).

Když se na ta předsevzetí podívám a porovnám si, co se mi dařilo a co ne, zjišťuju zajímavou věc. Ta předsevzetí, která vzala za své už po pár týdnech jsou takovými řekněme "nápravami" toho, co se na sobě snažím dlouhodobě změnit a nedaří se mi to - chci víc číst, jíst zdravěji, více si vařit doma, pravidelně cvičit, používat mezizubní kartáčky každý den, chci méně prokrastinovat a bla bla. Pár předsevzetí se mi ale přece jen dařilo dodržovat. Byla to ta, která se týkala mého seberozvoje nebo  cesty k lepšímu já - více prožívat tady a teď, míň pomlouvat, více se na lidi usmívat a méně se rozčilovat. To považuju za velké vítězství. Přesto těch nesplněných bylo víc.

Minimalistická předsevzetí?

Snažím se přijít na to, čím to je, že některá předsevzetí se aspoň trochu vydařila a jiná ne. Napadá mě několik věcí. První je ta, že jsem si jich jednoduše dala hrozně moc. Už víckrát jsem někde četla, že aby člověk z něčeho udělal zvyk, musí to nejprve dodržovat po dobu 21 dní. A těch mých předsevzetí bylo tolik, že jsem je prostě nedokázala všechna najednou dodržovat tak dlouho bez uklouznutí, takže jsem postupně jedno po druhém opouštěla. V počtu předevzetí jsem tedy nebyla minimalistou ani náhodou.

Musí být předsevzetí něco nepříjemného?

Taky si myslím, že jsem ta předsevzetí, která jsem nesplnila, vnímala už od začátku jako nějaké povinnosti, které jsem si vlastně hned znechutila. Respektive tím, že jsem se o ně snažila v minulosti už několikrát a nikdy se mi nevydařily, přistupovala jsem k nim už od začátku skepticky a tak trochu s nechutí. Stal se z nich pro mě úkol. Něco jako seminárka do školy, které jsem se vyhýbala do poslední chvíle.

Naopak to, co mi bylo příjemné - usmívat se, méně mluvit o tom negativním a víc o tom pozitivním (nepomlouvat), být méně online, poznávat víc Brno apod., to šlo postupem času čím dál lépe, protože jsem to neměla v hlavě zafixované jako nějakou nepříjemnou povinnost.

Všechno nebo nic?

To je jedna z mých vlastností, které na sobě nesnáším, protože mi dost komplikuje moje pokusy o změny. Když se mi něco daří, jsem spokojená, když ale jednou vynechám (ať se to týká cvičení, vaření doma nebo používání mezizubních kartáčků), mám hned pocit, že jsem zase na začátku a že jsem to nezvládla. Přitom by stačilo druhý den zase navázat a nedělat z toho vědu. To je něco, co se učím, zatím mi to moc nejde, ale snažím se dál. Jak jednou napsala moje kamarádka Adel, musím být na sebe hodná.

A proto letos žádná předsevzetí do rámečku nepíšu. Mám jen několik přání.
  • Chci se podívat do Thajska
  • Chci být na sebe hodnější
  • Budu ještě více říkat ne věcem, které nechci
  • Chci trávit ještě méně času online a více sama se sebou

5. ledna 2017

Ohlédnutí za Vánocemi 2016

Dnes jsem si řekla, že bych napsala jeden neplánovaný článek. Možná to bude jen taková rekapitulace spíš pro mě, ale možná vás taky zajímá, jak to u nás s těmi Vánocemi dopadlo. Podařilo se nám splnit, co jsem plánovala? Užít si Vánoce bez stresu, bez desítek dárků a jak jen to půjde taky bez internetu?

Vzpomínáte na článek Minimalistické Vánoce, ve kterém jsem si stanovila, že všechny dárky seženeme nejpozději do 18.12.? S radostí musím říct, že tento bod jsme splnili. A byla to hrozná úleva! Příští rok to rozhodně musíme udělat zas, ba dokonce bychom se měli polepšit a nakoupit dárky ještě dřív. Stejně tak jsme docela uspěli v bodu nestresovat se. Je fakt, že jeden kritický moment přišel ve chvíli, kdy se mi zdálo,že už je těch rodinných návštěv nějak moc. Podařilo se nám ho ale zažehnat tím, že jsme vyrazili na procházku ke sjezdovce a po cestě jsme neplánovaně narazili na ohradu s koňmi. Zjistila jsem, že zvířata na mě mají antistresový vliv. Internety jsme taky dost omezili, hurá.

Také se nám podařilo zatím nezahubit jedličku, kterou jsme pořídili v květináči, máme ji za oknem, zatím stále ozdobenou.

A co pohoda s vánočními ponožkami? Byla hned několikrát! 23.12. jsme měli štědrý den v Brně s Matějem a bylo to super. Od rána pohoda, pohádky a všude samé úly (na ty jsem se těšila nejvíc a bylo v nich víc alkoholu než loni). No zkrátka, jen jsem se utvrdila v tom, že Vánoce jsou prostě takové, jaké si je člověk udělá, a že bez stresu se to dá.

No a konečně, jak to dopadlo s dárky? Dostala jsem batoh, o který jsem si psala Ježíškovi a doma už máme náš vysněný mixér, na který nám přispěla rodina. Nedostala jsem jedinou věc od Avonu, ani žádnou jinou kosmetiku, kterou bych nezužitkovala, dokonce ani žádné lapače prachu nebo něco, o čem bych věděla, že to budu chtít poslat dál. Myslím, že Vánoce 2016 dopadly až nad očekávání dobře.

A abych nezapomněla, letos jsme zvolili i velmi minimalistický styl balení dárků, což se potkalo s velkým úspěchem u všech obdarovaných. Ale protože jsme si natolik užívali všechny ty skvělé okamžiky, nemám žádnou reprezentativní fotku (to je mimochodem velký důvod, proč jen málokdy u mě na blogu najdete fotky focené mnou - chci si spíš užívat ty krásné chvíle, ne je fotit). Snad se spokojíte aspoň s touhle.


Tak to už je k loňským Vánocům vše, snad ty příští budou stejně minimalistické :). A jak probíhaly ty vaše?


21. prosince 2016

Co si přeju k Vánocům?

V minulém článku jsem psala o tom, jaká jsme si nastavili doma předvánoční pravidla. Slibovala jsem taky, že napíšu článek o tom, co si přeju k Vánocům. Protože se Vánoce dost přiblížily, je možné, že je už docela pozdě k tomu, abych někoho inspirovala, ale třeba aspoň na příští rok :).

Takže, co si přeju k Vánocům? V posledních letech se mi velmi osvědčilo psát dopis Jěžíškovi, abych se vyhnula dárkům, které jsem nechtěla. Letos jsem si přála batoh od přítele. Ten fakt moc potřebuju, protože do práce jezdívám na koloběžce a to se s kabelkou dělá špatně :). Rodinu jsme požádali, aby nám nedávali nic, a přispěli nám na mixér, který dlouho chceme a není zrovna za hubičku.

Uvidíme, jestli se to povede a jestli skutečně nedostaneme nic, pro co nenajdeme využití. Ale velmi v to doufám. Letos poprvé se mi dokonce podařilo přesvědčit mamku, aby mi nedávala nic od Avonu, což považuju za velký úspěch.

Ale co si přeju ze všeho nejvíc, je odpočinout si, nestresovat se, užít si tu atmosféru s vánočními ponožkami :). A taky mám hroznou radost z toho, že jsme si letos pořídili stromeček v květináči z nadace Veronica. A pokud budeme šikovní a budeme se dobře starat, na jaře ho půjdeme vysadit do lesa. A málem bych zapomněla, chtěla bych být letos o Vánocích co nejmíň online  a co nejvíc si užívat přítomnost.

A na závěr ještě trocha nostalgie. Dva dárky jsem už dostala (od kamarádek), a musím říct, že je vidět, že mě znají moc dobře. Od jedné jsem dostala doma vyrobenou kosmetiku, což mě hrozně potěšilo a oceňuju ten čas, který tvoření věnovala. Od druhé jsem dostala vánoční ponožky (hurááá, konečně je mám) a poukázku do cupcakekárny. K tomu není co dodat, holky jsou prostě skvělé a nejlepší. Jsem šťastná, že je mám.



P.S. Fotka je stará asi čtyři roky a došlo mi, že s holkama nemám žádnou pořádnou fotku z poslední doby. To by se mělo napravit :). Na druhou stranu jsem se zamyslela nad tím, jak dlouho se už známe a jaké mám štěstí, že jsem je potkala.



2. prosince 2016

Minimalistické Vánoce?


Začal advent, tak jsem si řekla, že je čas na nějaký ten vánoční článek. Přemýšlela jsem nad tím, jestli minimalismus, do kterého jsem se pustila zkraje letošního roku nějak ovlivní i to, jak budou vypadat naše letošní Vánoce. Nejdřív jsem si říkala, že asi ne, protože jsem nikdy moc nebyla na nakupování blbostí pro ostatní, i před minimalismem jsem se vždy snažila obdarovat lidi něčím, po čem touží nebo co by mohli využít. Ale pak mi došlo, že ač Vánoce miluju, skoro každý rok na mě dopadne trocha toho stresu. Většinou hlavně proto, že honím dárky na poslední chvíli (přestože mám dárky vymyšlené od léta - nechápu, jak vždycky ten říjen a listopad uteče), ale i proto, jaká nervozita panuje všude kolem. A protože mi nedělají dobře prostory přecpané lidmi, předvánoční obchoďáky mě dost děsí. Vlastně i ty nepředvánoční obchoďáky jsou moje noční můra a snažím se jim vyhýbat.

A není to nakonec strašně ironické? Spousta lidí Vánoce miluje, ale  přitom do poslední chvíle před Štědrým večerem jsou často ve stresu, aby bylo dost jídla, dárků a cukroví. No a další část lidí Vánoce nesnáší, právě pro ten stres. U nás doma klid nastane až při večeři. Do té doby je ve vzduchu cítit nervozita (aby se nepřipálil kapr, aby salát nebyl moc nebo málo bramborový, aby se vše stihlo) a moje frustrace z toho, že si nemůžu v klidu užít vánoční pohádky s nohama v teplých vánočních klišoidních ponožkách.

Přitom když se zeptáte lidí, co mají na Vánocích nejraději, kolik z nich Vám řekne, že nejraději mají dárky a tuny jídla? No dobře, jídlo možná někteří mají nejraději. Já miluju bramborový salát a už od října se těším na ty nejlepší úly, které umí jen můj Matěj, ale není potřeba, aby cukroví bylo dvacet druhů a aby se lednička nedala ani zavřít. Stejně tak nepotřebuju mít pod stromkem spousty darů (kde je pak všem těm dárkům konec?). Já vlastně dary spíš hrozně ráda vymýšlím a dávám. Tak na co se teda lidi těší? Většina řekne, že na ten klid a pohodu a čas strávený s rodinou. No a paradoxně toho klidu je nejmíň.

Ale asi jako všechno, i Vánoce jsou prostě takové, jaké si je člověk udělá. Takže letos jsme se s Matějem rozhodli, že se prostě stresovat nebudeme a nenecháme ani nikoho okolo nás, aby nás vystresoval. Letos si uděláme první Vánoce spolu sami dva. I když trošku falešné, budou totiž 23. 12. a pak pojedeme společně klasicky za rodinou, kde nastane kolečko návštěv. Ale letos to bude jinak a nenecháme si narušit klid. Uvidíme, jak nám to vyjde. Ale zavedli jsme si několik adventních pravidel.

  • všechny zbývající dárky nakoupíme nejpozději do 18. 12. (ani jeden malinký poslední dárek nebudeme honit v posledním týdnu)
  • nebudeme se hádat kvůli ničemu, co je spojeno s Vánoci (ty návštěvy jsou někdy fakt náročné, ale my se zhluboka nadechneme:))
  •  když na jednoho z nás půjde "panika" spojená s Vánoci (všude je moc vystresovaných lidí, všude je moc reklamní masáže, ty dárky nemůžeme stihnout), navzájem se uklidníme a hodíme se zas do pohody
  • ale hlavně, naše Vánoce budou minimalistické - přiměřeně jídla, přiměřeně dárků, přiměřeně návštěv
Přeji vám, abyste před Vánoci zažívali co nejméně stresu. Zkuste letos za vánoční dárky utratit o trochu míň a strávit trochu víc času v pohodě s těmi vánočními ponožkami a pohádkami. Anebo jakkoliv, jak si sami představujete klid a pohodu.

A co jsem si přála dostat od Ježíška? Přeje si minimalista něco? A jak se dá lidem vysvětlit, že nechceme zbytečnosti? To se dozvíte v dalším vánočním článku :).



18. listopadu 2016

Past minimalismu



Dnešní článek bude něco trochu jiného, než co bývá u mě na blogu obvykle. Možná to bude jen takové vypsání myšlenek, možná z toho vzejde i něco užitečného pro vás.

Poslední dobou, zhruba měsíc nebo dva, mám už zase nutkání zbavovat se věcí. Najednou mám zase pocit, že je toho kolem mě nějak moc. Ale přitom se nedá říct, že by se od února, kdy jsem s minimalismem začala, u mě doma nahromadily nějaké nové věci. Myslím, že se mi daří celkem obstojně udržovat věci tak, jak jsem je po velké čistce zanechala. Tak proč to nutkání? Měla jsem dojem, že jsem si našla správnou míru toho, kolik věcí chci kolem sebe mít, a teď najednou už to tak necítím.

Zatím jsem se do druhého kola debordelizace nepustila. Doposud jsem spíš přemýšlela nad tím, čím to je, že mám zase potřebu vyhazovat. Co se změnilo? Uvažovala jsem nad tím, jestli jsem to na začátku neudělala nějak špatně. Nebo jestli jsem nějak "neselhala" v minimalistickém způsobu života. Jsem ještě minimalista, když už zas cítím nespokojenost s věcmi kolem sebe?

A ve chvíli, kdy mě napadlo slovo selhání, řekla jsem si, že je něco špatně. Přece jsem se nepouštěla do minimalismu, abych pak podle něj posuzovala celý svůj život. S minimalismem jsem začala, abych byla spokojenější, ne abych se kvůli němu bičovala. Minimalismus měl být nástroj ke spokojenosti. Došlo mi, že jsem se ocitla na hraně stavu, kdy bych si mohla začít vyčítat každou blbost, kterou si přinesu domů.

Stejně tak se mi začala nějak motat hlava z toho všeho, co jsem si na sebe naložila za požadavky. Aby byla kosmetika, kterou používám a kupuju netestovaná na zvířatech, nejlépe ještě i eko a bla bla. Taky aby oblečení nebylo z fast fashion řetězců. No zkrátka aby při výrobě čehokoliv, co si přinesu domů, nikdo netrpěl. Zpočátku to totiž bylo tak, že čím víc jsem zminimalizovala všechnu svou kosmetiku, oblečení apod., zdálo se jednoduché zaměřovat se na cruelty free a slow fashion srandy. Myslela jsem si, že za pár měsíců obměním veškerou svou kosmetiku za netestovanou, ale zjistila jsem, že to není tak jednoduché. Jenže s minimalismem jsem určitě nezačala proto, abych si nakonec vyčítala nějakou necertifikovanou rtěnku.

No a  co tím chci říct? Asi že nic se nesmí přehánět, ani minimalismus. Nikdy bych neřekla, že zrovna do minimalismu se může člověk nějak zamotat. Zhruba před třemi lety bych se sama sobě vysmála, kdybych věděla, že tohle budu řešit. Vlastně i dnes mi to připadá dost absurdní. Dost často si díky tomuhle uvědomím, že jsem vlastně asi dost šťastný člověk, když se místo opravdu vážných problémů můžu zabývat tím, co má jaký certifikát, kolik mám doma věcí a jestli jsem "správný minimalista". Tak co kdybych se na to na chvíli vykašlala a prostě jen byla spokojená?


© 2016 Za málem. Většina fotografií na tomto blogu pochází z fotobanky unsplash.com. Používá technologii služby Blogger.