Trable minimalistů
Jsou minimalisti tak dokonalí, jak se zdá?
Původně se měl článek jmenovat Překážky na cestě k minimalismu, ale přehodnotila jsem to, protože to zní jakože minimalismus je nějaký konečný stav nebo cíl, ke kterému se dá dojít a když tam jste, tak jste minimalista navždy a tím to končí. Já to tak ale úplně nevnímám. Pro mě je minimalismus spíš cesta, proces, který se může různě měnit.Minimalisti, jejichž blogy sleduju se často jeví jako dokonalí lidi, kteří nepodléhají žádným pokušením, nikdy nemají doma nepořádek, nikdy si nekoupí nic jen tak pro radost, jsou megaproduktivní každý den v práci, vstávají v šest a už před desátou mají hotovo tolik, co normální smrtelník nezvládne za celý den. V době kdy já bojuju se sebou, abych se vykopala z postele, oni už cvičí jógu, meditují, vaří se jim čaj a ještě před odchodem do práce si stihnout 30 minut psát deník (fakt si nedělám srandu, takoví lidé jsou mezi námi).
Je tu jedno tajemství. Dokonce i tihle lidi se potýkají, nebo se potýkali v minulosti s překážkami, které jim znesnadňovaly cestu k jejich dokonalému vyrovnanému já. A já bych dala ruku do ohně za to, že i oni občas uklouznou a nemají každý den tak úžasně produktivní, jak by si přáli. A každý jeden z nich se potkal aspoň s jedním z následujících problémů (nebo výzev, chcete-li).
1) Znovu se hromadí nepořádek
Jednou jsem přišla domů z práce a se zděšením jsem viděla, že se začal zas hromadit binec. Bylo to v době, kdy jsem už ukončila KonMari úklid, měla jsem za sebou výzvu a pochvalovala jsem si, jak se mi to všechno hezky daří. Hm, asi jsem to zakřikla, binec byl zase zpátky. Samozřejmě, neměla jsem byt zavalený věcmi jako na začátku, ale papírek tady, účtenka támhle, otevřená obálka tam, a je to tady zas. Byla jsem na sebe hrozně naštvaná, říkala jsem si, jak je směšné, že píšu blog o minimalismu, a doma mám zas bordel.Jenže ono je to normální. Binec se hromadí hrozně snadno a občas se prostě stane, že nemáte vše na svém místě. Není důvod panikařit. Spíš je potřeba umět si to hlídat. Pomáhá mi v tom i přítel, který mi nenápadně připomíná, že jsem přece minimalista :)). Ale přítele může nahradit šikovně nastavená upomínka v mobilu, nebo pravidelná čistka, která zabere deset minut. Ale pozor, tím nemyslím, že je v pohodě jednou za14 dnů udělat generální úklid a mezitím hromadit a mít kolem sebe binec, to ne! Jen se občas stane, že se objeví nějaké maličkosti, které je třeba průběžně odstraňovat. Nejlepší řešení je samozřejmě takové věci vůbec domů nenosit, všechno po sobě hned uklízet a bla bla. Ale ruku na srdce, málo kdo je tak důsledný pořád. Takové malé uklouznutí ještě neznamená, že je celá snaha v čoudu.
2) Tohohle se přece nemůžu zbavit
Důvodů je spousta. Já sama jsem měla největší problém s tím, že jsem měla pocit, že by se něco z toho ještě mohlo někdy hodit. A druhou problémovou kategorií byly sentimentální předměty, které byly spojené s nějakou vzpomínkou nebo mi byly z nějakého důvodu drahé. Na druhou stranu jsem si ale uvědomovala, že je těch věcí moc, že zabírají místo, že je celé roky nevytáhnu ze skříně, a že je vlastně dost zbytečné je mít. A s tímhle jsem bojovala pořád dokola.A i když se zdá, že všichni ti známí minimalisti se takových věcí zbavili bez mrknutí oka, není to pravda. Zbavování se věcí je proces a nějakou dobu trvá. Do něčeho člověk prostě musí dozrát. Co se týče věcí, které se možná někdy budou hodit, tady mi pomohlo se zamyslet, kolikrát se mi v minulosti stalo, že bych něco z toho použila. Došlo mi, že snad nikdy, takže jsem se věcí zbavila a kdykoliv jsem měla tendenci nechat si něco s větou "To se bude hodit", hned jsem to poslala pryč.
S předměty, ke kterým jsme nějak emočně připoutaní je to složitější. Ale dobrá zpráva je, že existují jiné cesty, jak si ty věci uchovat. Třeba si je můžete vyfotit, nebo o nich napsat na blog nebo do svého osobního deníku. Protože ta vzpomínka, která je s tou věcí spojená, ta zůstane, není potřeba si fyzicky zachovávat ten předmět. Emoce jsou spjaté se vzpomínkou, ne s předmětem. Hodně lidí si taky myslí, že když jim nějaký předmět přinesl radost před pěti lety, bude jim ji přinášet i teď, a proto si předmět nechávají, i když už je třeba nefunkční. Ale to je ten stejný případ - jsou fixovaní na vzpomínku, ne na předmět.
3) Dárky
O dárcích by se dal napsat samostatný článek. Ať už se bavíme o situaci, kdy se zbavujeme předmětů, a bohužel, jsou mezi nimi i dárky, nebo o tom, když máme nové dárky dostávat. Obojí je problematické. Když jsem se zbavovala dárků, zpočátku jsem měla velké výčitky svědomí a pocity viny. Měla jsem ale kolem sebe několik předmětů, které mi nebyly k užitku, ani mi nepřinášely radost a jen se na ně prášilo. Postupně jsem je všechny darovala s tím, že někdo jiný z nich bude mít větší potěšení než já, a mně se uleví. Byla to pravda. Ale přiznám se, pořád mám jeden dárek, který nevyužiju, ale pořád se mi nepodařilo ho poslat dál. Musí asi nastat ten správný čas :).Když už se mi podařilo se nechtěných dárků zbavit, pořád tady zůstává ten strašák dostávání dárků nových. Myslím, že to všichni známe, dost těžko se lidem vysvětluje, aby na oslavu nenosili žádné dárky, že nic nechcete, stejně má každý pocit, že se sluší něco přinést. A pak je tu znova ten kolotoč a hrozba zavalení věcmi, které nechcete a nepotřebujete. Co s tím? Od doby, co jsem se na minimalismus dala, jsem ještě neměla narozeniny ani nebyly Vánoce, takže zatím sama nevím, jak to bude vypadat. Ale mám plán! Rodině a blízkým vysvětlím, o co se momentálně snažím, co pro mě minimalismus znamená a co mi dává a poprosím je, aby mi žádné dárky (aspoň ne bez konzultace) nekupovali. Pokud budou lidé na darech trvat (což očekávám hlavně kolem Vánoc), napíšu seznam věcí, které bych potřebovala nebo by mi udělaly radost a poprosím je, aby nakupovali dle seznamu. Já vím, někomu to zní jako nevděk za iniciativu těch lidí. Ale vždyť je to jako starý dobrý dopis Ježíškovi. Uvidíme, jak to bude fungovat :).
Nedávno mě inspirovala jedna kamarádka, která mi vyprávěla o její známé. Ta má svou webovou stránku, kterou rozeslala rodině i s odkazy na obchody a eshopy, kde se její vysněné věci dají koupit (ano i minimalista může mít wishlist). To mi připadá geniální a uvažuju nad něčím podobným.
4) Nikdy nebudu tak dobrý jako ...
Teď už jsem ve fázi, kdy jsem snad překonala tyhle myšlenky, ale na začátku jsem se hodně srovnávala s ostatními minimalisty. Naštěstí mi po chvíli došlo, že to je cesta do pekel. Ti lidi taky někde začínali a hlavně nejsou celou dobu tak perfektní, jak se prezentují, a to je potřeba mít stále na mysli. Srovnávání s druhými určitě není problém jen v minimalismu. Asi se s tím setká každý, kdo s něčím novým začíná. Ať už se učí nový jazyk, začíná s jógou nebo s vařením. Je dobré mít někoho jako vzor, ale nesmí to dojít do stádia, kdy se člověk nechá zahltit tím, co dělají ostatní, až ho to nakonec odradí. Na negativní myšlenky ohledně toho, že se nikdy nedostanu tam, kde jsou druzí, mi zabralo i to, že jsem si porovnávala, kde jsem byla před týdnem, před měsícem a uvědomovala jsem si ten pokrok.5) Život s neminimalistou
A konečně se dostávám k asi nejdotazovanějšímu problému na cestě minimalisty, a sice jak žít s neminimalistou. Ono se asi lehce hovoří někomu, kdo žije sám, nebo žije s někým, kdo sdílí stejná přesvědčení o tom, kolik vlastnit věcí. Spousta lidí ale žije s rodiči, s přítelem, s manželem, s dětmi, se spolubydlícím, a ti ne vždy musí sdílet stejné názory.Můj přítel byl hromadič. Když jsme se spolu poprvé stěhovali, nechápala jsem, kolik má triček na doma, mikin, o kterých tvrdil, že jsou třeba na zahradu a nikdy je nenosil, a schovával si taky rozbité věci! Tohle mě rozčiovalo i před tím, než jsem se pokoušela stát minimalistou. Jenže co s tím? Přece mu nemůžu přikazovat, co má vyhazovat a už vůbec mu to nemůžu vyhodit já sama bez jeho vědomí. Myslím to vážně, nevyhazujte ostatním členům rodiny jejich věci!
Já jsem se rozhodla, že přítele do ničeho nutit nebudu. Místo toho jsem mu pořádně vysvětlila, proč to dělám, o co se snažím a co mi minimalismus dává. Vysvětlila jsem mu, že když se na stole válí spousta věcí, přes gauč je přehozené oblečení a na kuchyňské lince je jak po výbuchu, nedělá mi to dobře a hatí to vše, na čem se snažím pracovat. Po tomhle rozhovoru jsem okamžitě viděla, že se začal snažit. Nebylo to samozřejmě hned ideální a do dneška někdy mívá nepořádek na stole, ale fakt vidím, že se snaží.
Důležité je taky jít příkladem. Jakmile ten druhý uvidí, že vám minimalismus dělá radost, může se stát, že to taky bude chtít zkusit. Můj přítel si po nějaké době sám vyklidil skříň, dokonce se zbavil svého rozbitého xboxu, který se s ním stěhoval snad z pěti bytů, a v kuchyni poslední dobou uklízí víc než já :). Věřím, že pokud bydlíte s někým, kdo vás má rád, bude se snažit vám v té cestě pomoct, jakmile uvidí, že je to pro vás důležité a třeba v tom nakonec objeví benefity i pro sebe.
Děti nemám, takže v tomto moc neporadím. Ale podle toho, co jsem četla u jiných blogerů, mi připadá, že u dětí perfektně funguje právě to, když jim jde rodič příkladem. Narazila jsem na článek, kde autorka popisuje, jak ji její děti v průběhu úklidu začaly napodobovat a samy se chtěly zbavovat hraček, které nepotřebují.
Pokud se jedná o spor ve vkusu, kdy vy byste rádi měli minimalisticky zařízený byt a tomu druhému se líbí pravý opak, nejde to jinak, než kompromisem. Zkuste se třeba domluvit, že každý zařídí jeden pokoj podle svého. Ale přiznávám, tohle může být fakt oříšek.
A co když někdo bydlí ve studentském bytě, kde je spolubydlícím úplně šumák, o co se minimalista snaží? To je pak velká výzva. Já bych to asi udělala tak, že bych se snažila si aspoň ten svůj koutek v bytě udržovat miniamlistický. Ale asi největší chybou by bylo minimalismus někomu vnucovat a přesvědčovat ho, že právě to je ten jediný správný způsob života. Já věřím tomu, že lidi mají různé dúvody k tomu, proč žijou tak, jak žijou. Já ty důvody neznám, neprošla jsem si jejich životní cestou a tak není na mě je soudit nebo jim něco vnucovat.