Někdy je to fakt dost těžké, protože i mě lákají všechny ty serepetičky do bytu, které jsou hrozně roztomilé, nebo nějaké ty nové trendy v oblékání. Jenže si moc dobře uvědomuju, že ta věc za rok nebo dva nebude "moderní" a že ji nebudu chtít. Uvedu to na příkladu dekorací do bytu. Poslední dobou je hodně v kurzu styl, který vidíte na fotce. Takový něžný, romantický, bílá pletená srdíčka, hvězdičky, ptáčci, klícky, domečky. Určitě to znáte, jsou toho plná květinářství a vůbec všecky obchody. A mně se to tak líbilo! Vlastně se mi to pořád líbí. Původně mi přítel řekl, ať si byt takto nezařizujeme, že se mu to moc nelíbí (co si budem povídat, není to moc mužné) a že to stejně za chvíli bude mít každý, a za 10 let to nebude in. A teď s odstupem dvou let musím říct, že jsem ráda, že jsem ho poslechla. Opravdu mi připadá, že takto má byt nebo pokoj zařízený každá druhá blogerka. A to není žádný hejt, protože pokud takové bydlení někoho dělá šťastným, je to jen dobře :). Určitě i u nás doma se najde nějaká podobná dekorace, ale jsem ráda, že tak nemáme zařízený celý byt. Vlastně jsem měla pár takových ozdobných polštářků, ale časem mě štvalo, jak se na to chytá prach a zbavila jsem se jich. A proto je podle mě lepší se trendům vyhýbat, zařizovat a nakupovat spíše nadčasově. Teda pokud někoho nebaví co pár let měnit nábytek, to je pak jiná.

Já do nákupních center poslední pár let moc nechodím. Nakupuju buď online, nebo zavítám do nějakého sekáče. Upřímně je pro mě spíš utrpení, když musím svůj volný čas obětovat chození po přecpaném nákupáku. Taková ta rodinná sobota, kdy se jede na nákupy a děckám se pak koupí pohár, mě docela děsí. Ale nepopírám, že když už tam jsem a vidím nějaké akce nebo červené cedulky s 50% slevou, tak nějak mě to láká. Jenže právě tyhle nákupy většinou skončily tím, že jsem ty věci nenosila, protože jsem něco koupila jen proto, že to bylo za dobrou cenu. Takže se mi osvědčilo chodit nakupovat se seznamem a striktně se ho držet. Pak odcházím skutečně jen s tím, pro co jsem tam přišla. Někdy jsem mívala i tendenci koupit si aspoň něco, abych teda neodcházela s prázdnou a nebyla zklamaná. Což zpětně hodnotím jako hroznou blbost.

Za poslední měsíce mi tohle jednoduché pravidlo udělalo fakt velkou službu a ušetřilo dost peněz. Zejména u nějakých dražších věcí si dávám čas na rozmyšlenou, jestli to koupím nebo ne. A nejlépe fakt delší dobu, třeba i měsíc. Samozřejmě pokud se jedná o něco, co potřebuju fakt akutně, třeba nové boty, pokud jiné nemám, tak není nad čím přemýšlet - ale i tady si dělám důkladný průzkum toho, co se nabízí. Když jsem si ale v minulosti občas koupila nějakou tu "radost" (čti blbost v Tigeru na Ebay nebo "povinnou" svíčku v Ikea), za pár týdnů se válela neznámo kde. No schválně, vy kdo někdy nakupujete blbosti na Ebay, zkuste se podívat na všechny nákupy za poslední rok, spočítejte kolik jste za ně dohromady utratili a kolik z toho dnes používáte. Já jsem byla dost překvapená.

4. Můžu si to dovolit?

Pro mě osobně tohle nebylo nové pravidlo. Nikdy jsem nekupovala nic, na co nemám, nebrala jsem si půjčky ani jsem nešla do mínusu na kartě.  Jasně, něco jiného je hypotéka na dům nebo byt, ale nemohla bych si vzít třeba mobil na splátky. Je mi jasné, že každý to máme jinak, ale když si přestaneme kupovat na splátky věci, které vlastně vůbec nepotřebujeme (mnohdy jimi jen chceme oslnit okolí nebo chceme zapadnout), můžeme si ušetřit i spousty dluhů.

Krom finanční stránky je ale nutné se zamyslet, jestli si to můžu dovolit třeba časově. Spousta věcí vyžaduje naši péči a čas. Budu mít čas se o to starat? Například každý kus nábytku je hned úklid navíc (a taky tendence zaplnit ho věcmi). Nebo když zvažujeme koupi něčeho, co má podpořit náš koníček (snowboard, kytara, šicí stroj), je dobré se zamyslet, jak často máme prostor se koníčku věnovat. Asi by byly vyhozené peníze, kdybych si koupila snowboard a použila ho jen jednou za dva roky. Nebylo by pak lepší si ten snowboard prostě od někoho půjčit? Ušetřilo by to jak peníze, tak i místo doma. Taky se může stát, že zjistím, že mě ten koníček vlastně vůbec nebaví.

5. K čemu to budu nosit?

6. Vyhýbat se pokušením

1. Minimalista má sterilní a neútulný domov

Všimla jsem si, že si dost lidí myslí, že když je někdo minimalista, tak to znamená, že nemá skoro žádný nábytek, dekorace, stěny jsou bílé bez obrazů, barvy jsou u něj doma zakázané a všechno je tak nějak neosobní jako v hotelu nebo v nemocnici. Určitě to tak nějaký minimalista má, takže se nedá říct, že by to nikdy nebyla pravda. Ale rozhodně to není pravidlem. Minimalismus neurčuje žádná pravidla ohledně toho, kolik by měl člověk doma mít nábytku, jaké barvy by měl v interiéru použít apod. Minimalista se pouze snaží o to, aby neměl doma nic, co je k ničemu nebo navíc. A je to čistě o pocitu. Mně osobně třeba vyhovují spíše bílé stěny, ale tak to bylo i v době, kdy jsem se za minimalistu nepovažovala. Neznamená to ale, že by si minimalista nemohl natřít stěnu na oranžovo a pověsit si tam obrázky.

2. Minimalista se obléká jen do neutrálních barev

Podobně jako u předchozího bodu, může to být pravda. Dokonce znám jednu minimalistku, která nosí jen černou, každý den. A je pravda, že hodně minimalistů nosí většinou černou, bílou, šedou, nude nebo hnědou barvu. Ale opět to není pravidlem. Hodně se mluví o konceptu capsule wardrobe, který jsem tady už jednou zmiňovala . Mít méně kousků ve skříni, které jsou kvalitní a dají se mezi sebou dobře kombinovat. Tady je asi výhodné mít pár barev, které člověku sluší a hodí se k sobě. Neznamená to ale, že si kvůli tomu minimalista nedovolí žádné barvy. Opět je to o tom, co je komu příjemné. Nedává smysl, aby si člověk řekl, že od teď když je minimalista, tak už nemůže nosit pastelové barvy, zvlášť pokud je má rád. Jde spíš o to nemít ve skříni věci, které vůbec nenosím a nekupovat věci impulzivně.

3. Minimalismus je jenom módní trend

Já bych spíš řekla, že se teď o něm jen hodně mluví a píše. Na vlně minimalismu si třeba v Americe frčí lidi o dost víc než u nás, což může být způsobeno tím, že je tam mnohem větší míra konzumu než u nás, a lidi tak nějak začínají znovu hledat jednoduchost. Myslím si ale, že minimalismus je něco, co tady bylo vždycky. V každé době se najde někdo, kdo tíhl ke zjednodušení ve svém životě. Už jen to, že někteří slavní filozofové pronášeli výroky, které jsou v podstatě o minimalismu. Jen to asi nemělo tak príma název. A taky jsem se setkala s tím, že lidi říkají, že něco takového už ve svém životě dávno dělají, jen nevěděli, že se tomu tak říká. Jsou lidi, kteří jsou minimalisti tak nějak od přírody, nemají tendenci věci hromadit, a ani nad tím nepřemýšlí.

 
Chudý není ten, kdo má málo, ale ten, kdo touží mít víc.  –Seneca

4. Minimalista nemůže přesáhnout určitý počet předmětů

Trošku mě rozčilují takové ty výzvy, které mají za cíl, aby měl člověk určitý počet oblečení, nebo aby se týdně zbavil určitého počtu předmětů. Chápu, že to může někomu pomoct, ale mít předepsané nějaké číslo, mi přijde ve výsledku naopak svazující. Já sama jsem to měla tak, že jakmile přišla ta správná míra, poznala jsem to. A nemám absolutně tušení, kolik přesně předmětů vlastním. A fakt se nedá říct, že ten kdo má 37 kusů oblečení, je lepší minimalista než ten, který má 42. Každý vedeme úplně jiný život. Někdo třeba žije v podmínkách, kde je jen jedno roční období, tak to má s oblečením o dost jednodušší, někdo je zase fotograf a potřebuje hodně vybavení, někdo umělec, někdo máma tří dětí atd.

5. Minimalismus je hrozně extrémní

No možná, když někomu řeknu, jaké všemožné předměty jsem vyhodila nebo "poslala dál", tak by si řekl, že je to extrémní a že mi ty věci budou chybět a budu toho litovat. Někoho od minimalismu odrazuje právě ta představa, co by musel vyhodit a že by to nedokázal. Jenže minimalismus je jen tak "extrémní", jak vy sami chcete. Vždyť pokud už se do toho pustíte, tak to děláte pro sebe a proto, abyste se vy sami cítili dobře. Žádná vstupenka do klubu minimalistů ve formě vyhození vázy po babičce neexistuje :).

6. Zbavení se tolika věcí je plýtvání

Tak třeba tohle vůbec nechápu. Vnímám to úplně opačně. Vždyť se zbavuju věcí, které nepotřebuju, nebo mi nedělají radost. Takže plýtvání je spíš to, že mi doma leží naprosto fungující věc, kterou nevyužiju. Zbavit se něčeho totiž neznamená vyhodit to do popelnice. Buď to prodáte a ještě na tom vyděláte, nebo to podarujete někomu, kdo se z dané věci bude radovat a nakonec se bude radovat i ta věc, protože se dostane z tmavé poličky ve skříni :). Třeba ty hory knih, na které se mi doma prášilo, teď našly nadšené čtenáře v knihovně.

7. Minimalista si nekoupí nic nového

Je pravda, že raději nejprve použiju to, co mám doma a nekupuju si žádné věci do zásoby, ale neznamená to, že si nikdy nic nekoupím. Spíš se opravdu zamýšlím nad tím, jestli to, co si toužím koupit, skutečně potřebuju. Snažím se vyhýbat impulzivním nákupům, trendům, zjišťuju, jestli to, co se mi líbí právě teď, se mi bude stejně líbit i za měsíc a jestli pro to skutečně mám využití. Takže ano, je nepravděpodobné, že by si minimalista koupil něco impulzivně jen proto, že je to hezké a levné, ale bude se zaměřovat na věci, které skutečně potřebuje a taky si dost možná dá nějaký čas na rozmyšlenou, než tu věc opravdu koupí.

8. Pravidelně třídím šatník - jsem minimalista

9. Minimalismus je nudný

10. Minimalista po ničem netouží

1. Oblečení, které nesedí

2. Neměla jsem to na sobě více než rok

3. Už to není v módě

4. Zničené oblečení

5. Oblečení, které stahuje, řeže, škrtí, kouše..

Tahle věta je dost nebezpečná. Ani nevím, kolikrát jsem si ji pro sebe u některých kousků řekla. Vždycky to byl důvod k tomu si to tričko ještě nechat aspoň do další očisty šatníku. A když se tričko dostalo do očisty už potřetí bez toho, abych ho nosila, došlo mi, že je něco špatně. Pokud si říkáte už poněkolikáté, že to ještě budete nosit, určitě už si to na sebe nevezmete.

plese, bráchově svatbě, prvním rande, atd. možností je spoustu. Nemá smysl schovávat si oblečení jen kvůli sentimentálnímu vztahu a vzpomínkám, pokud už ho nadále nenosíme. Je to stejný případ jako s jakýmkoliv jiným sentimentálním předmětem, kterého se neumíme zbavit. Naše vzpomínky nejsou v tom předmětu, ale v nás. Šaty jsou jen spouštěč vzpomínky. Z plesu, svatby a podobných událostí máme většinou hromadu fotek, to jako hezká vzpomínka stačí. Pokud něco vyvolává naopak špatné vzpomínky, měli jsme se toho zbavit už dávno.

Očistu šatníku dělá jednou za čas asi každý. Abychom ji ale nemuseli dělat co půl roku s tím, že se tam pokaždé nahromadí kupa něčeho, co vůbec nenosíme, je dobré začít už u toho, jak a co nakupujeme. Ale to už je téma na jiný článek.

PS: Nezapomeňte, že je mnoho jiných možností než oblečení prostě jen vyhodit - udělejte si párty s kámoškama, které se tím prohrabou (a doufejte, že se jim to pak nebude válet ve skříni jako vám), prodávejte na vinted nebo darujte oblečení potřebným.

To zní asi dost srandovně. Jak někomu pomůže to, že si ráno ustele postel? Taky jsem se tomu smála, když jsem to někde četla, ale ono to fakt funguje. Vypozorovala jsem, že když si ráno ustelu postel (což jsem dříve nedělala), mám pocit, jakoby můj den hned začal organizovaně a s nějakou disciplínou. Navíc mi to pomáhá udržovat pořádek v ložnici. Když vidím hezky ustlanou postel, nesvádí mě to tolik házet oblečení na hromadu, jak tomu bylo kdysi. Takže jo, stelu si postel, hurá, maminka by byla pyšná.

Ještě před tím, než se pustím do práce, si každé ráno na 15 minut sednu s kávou a přemýšlím o tom, co mě ten den čeká, co bych chtěla stihnout a udělat v práci. Ale myslím i na to, co budu dělat po práci, jak bych chtěla, aby vypadal můj den. V podstatě si každý den stanovím nějaký malý cíl a moje dny jsou pak mnohem produktivnější, ale přitom ne uspěchané. Beru to jako určitý druh meditace, i když to má do meditace v pravém slova smyslu dost daleko. Řekla bych, že ráno dost ovlivní to, jak pak bude vypadat celý den. A mně pomáhá uvědomit si, na co se ten den těším a většinou mám pak hned od rána dobrou náladu. O víkendech, když mám více času, si někdy i píšu nějaké myšlenky na papír nebo se věnuju cvičení, prostě tak nějak trávím čas sama se sebou.

Když jsem vyházela většinu věcí, protože jsem je nenosila, neseděly mi nebo se mi nelíbily, zůstalo mi toho ve skříni fakt málo. Ale je neuvěřitelně osvobozující pocit vědět přesně, co a kde v té skříni mám. A mít tam přesně jen to, co chci a nic navíc. Zjednodušuje to ranní oblíkání, nemusím se přehrabovat kupou hader, a co je asi hlavní benefit, uklidnilo mi to moji roztěkanost z tolika možností. Mám totiž hrozný problém si vybrat, když je něčeho moc. I v restauraci mi dělá problém, když je v nabídce moc jídel. A co teprve oblečení, kterého jsou desítky kusů, barev, druhů, k tomu ještě doplňky do vlasů, náušnice, prstýnky, náramky. Ne, prostě ne. Ještě před čtyřmi lety jsem byla tak trochu šílená a musela jsem mít každý den jiné náušnice a jinou kabelku a nejlépe i jiný lak na nehty. Teď nosím už poslední 3 měsíce jen jedny náušnice, mám jeden náramek a tím to končí. Laky na nehty mám asi dva. 

Poslední dobou v minimalistických vodách docela frčí capsule wardrobe, což je minimalistický šatník, kde je malé množství oblečení, které jde mezi sebou dobře kombinovat. O vytvoření podobného šatníku se poslední dobou snažím, ale ještě určitě nejsem v cíli. Článek taky bude :).

A stejně tak osvobozující jako očista šatníku je i očista celého bytu a všeho haraburdí v něm. Jednoduše co nepřináší radost nebo užitek, není nutné mít doma.

To do list je další věc, kterou dělám při svém ranním rituálu s kávou. Sepíšu si na papír, co vše chci ten den udělat. Na začátek si píšu vždycky ty úkoly, na které se nejmíň těším, a tak je mám pak většinou z krku ještě před obědem. Vždycky si ale dávám pozor na to, aby ten seznam nebyl moc dlouhý. To se pak stávalo, že jsem už předem věděla, že to všechno nestihnu, což bylo demotivující. Možná by součástí tohoto pravidla mohlo být i zkrácení To do listu. Měla jsem tendenci naložit si toho strašně moc a pak jsem byla na konci dne zklamaná, že jsem to nezvládla. Nebo jsem to i zvládla, ale byla jsem večer tak vyčerpaná, podrážděná a vyfluslá, že to za to fakt nestálo.

To do listy mi taky hodně pomáhají s takovým tím mentálním nepořádkem, kdy se mi stává, že pořád myslím na to, co musím udělat a kdy. Pro tyhle případy mám v mobilu výbornou aplikaci Wunderlist, kde je možné tvořit několik seznamů a To do listů s různými názvy. Když si jakoukoliv otravnou myšlenku na něco, co chci nebo musím udělat, hned napíšu do Wunderlistu, uleví se mi a mám pocit čistší hlavy. Ale opět platí, nic se nesmí přehánět. Kdyby mi tam vzniklo padesát seznamů, tak by to mělo asi opačný efekt.

Smazala jsem z telefonu vše, co nepoužívám a všechny aplikace, které byly jen ztrátou času. To byla jedna z nejlepších věcí, které jsem mohla udělat. Získala jsem čas, klid a taky to přispělo k pořádku v hlavě. Napsala jsem i podrobnější článek o tom, jak jsem se vypořádala se sociálními sítěmi, které byly největším žroutem mého času.

6. Umět říkat NE

Zjistila jsem, že je občas hrozně těžké odmítnout nějakou aktivitu, kterou dělat nechci, nebo schůzku s někým, s kým se vidět nechci. Někdy se mi stávalo, že jsem naslibovala všem hory doly, diář jsem měla přeplněný všemi různými aktivitami, a stejně jsem nakonec nestihla ani půlku. Byla jsem na sebe naštvaná, proč něco lidem slibuju nebo proč někdy někam chodím "z povinnosti". Poslední dobou se snažím tohle hodně omezit. Někdy je to nepříjemné a možná si o mně někdy někdo pomyslel, že jsem sobec, jenže život mám jen jeden, že jo.

A nemusí se jednat vždycky jen o něco, co vyloženě nechci dělat. Ale může to být věc, která je překážkou pro můj dlouhodobý cíl. Třeba když se snažím šetřit na něco většího, ale kamarádi by pořád chtěli chodit někam, kde pak nechám spoustu peněz, z mého pohledu tak trochu zbytečně.

Takže se řídím tímhle:

• když nemám čas, nedělám to
• když  nemám chuť, nedělám to
• když nemám energii, nedělám to
• když na to nemám peníze, nedělám to

Zjistila jsem, že odmítání některých věcí, které jsem kdysi přijímala, mi dalo trochu jinou perspektivu a pomohlo mi to uvědomit si, co v životě chci a co ne.

Pravidelné vytváření rozpočtu pro každý měsíc mi pomohlo v tom, že už nejsem nervózní ohledně toho, zda vyjdu s penězi, zda si můžu nebo nemůžu něco dovolit a taky jsem se díky tomu naučila hodně ušetřit. Článek o tom, jak šetřím a jak si plánuju rozpočet, je k přečtení zde.

Tím myslím, že pokud je potřeba něco po sobě uklidit, někam zavolat, něco vyřídit, snažím se dělat to hned, jak je to možné. Od doby, co se řídím tímhle pravidlem, je spousta věcí o dost jednodušší. Kdysi jsem třeba dostala od doktorky recept a místo abych ho šla hned vyzvednout, hodila jsem ho do kabelky, až se stalo, že propadl. Nebo mě třeba napadne, že bych se měla objednat k zubaři, no a místo, abych to udělala hned, odložila jsem to a nakonec jsem u zubaře nebyla rok a půl. Když mi přišel mail, který nebyl urgentní, označila jsem ho červenou vlaječkou "na později" a tak tam svítil třeba týden. Takhle bych mohla pokračovat dlouho, o nepořádku doma ani nemluvím. Tohle jediné pravidlo udělalo v mém životě velkou změnu. A taky jsem se inspirovala jednou youtuberkou, která říkala, že co se dá udělat do minuty, to udělá okamžitě. A ono se to nezdá, ale za minutu toho stihnu hodně - ustlat postel, opláchnout sklenici nebo uklidit oblečení do skříně.

Přišla jsem na to, že největší důvod toho, proč se mi doma hromadil binec, byl fakt, že spousta mých věcí neměla jasně stanovené místo, kam patří. Někdy jsem třeba i začala uklízet, ale pak jsem si uvědomila, že některé věci nevím, kam dát, tak jsem se na to vykašlala a nechala to prostě na stole. Většiny takových předmětů jsem se buď zbavila, nebo jim místo našla. Úklid je pak čistě mechanická činnost, u které není potřeba pokaždé vymýšlet nové úložné prostory a jde to o dost líp.

To zní hrozně radikálně. Jenže součástí minimalismu není jen zbavit se věcí, ze kterých nemáme radost, ale očista by se měla týkat i okolí. Mluvím o takových těch toxických lidech. Myslím, že každý z nás nějaké takové kolem sebe má. Jsou to ti, kteří nikdy za nic nepochválí, vyzdvihujou jen to špatné, mají potřebu stále oponovat, jejich názory nám nejsou nijak blízké, jejich přítomnost v nás vzbuzuje nepříjemné pocity, šíří kolem sebe nenávist a tak dál. Nač se takovými lidmi obklopovat? Co mi to dá? Většinou jen pořádnou dávku naštvání. A stojí mi to za to? K čemu je mít kolem sebe lidi, které upřímně nemám ráda, ani oni nemají rádi mě? No jasně, někdy je to nutné zlo, třeba když takového člověka máte v rodině nebo mezi kolegy. Ale jinak je fakt dost ulevující, když tyhle lidi ze svého života vypustíte. Ráda bych o toxických lidech napsala samostatný článek, ale obrázek zhruba máte.

Chtěla bych ještě dodat, že někdy není dobré dělat v životě mnoho změn najednou. Aspoň teda mně to moc nevyhovuje, protože potom když škobrtnu v jedné, tak se zpravidla vykašlu i na ty ostatní. Proto doporučuju zkoušet zavádět pravidla postupně. Určitě se dá najít spousta dalších, však jsem teprve na začátku cesty :).