Druhá šance pro moje svatební šaty

Uf, doufám, že název článku není moc zavádějící a někoho třeba nenapadne, že se znovu vdávám :D. Moje svatební šaty dostanou druhou šanci. S jinou nevěstou.

Tímhle článkem chci povzbudit všechny ženy, které z nostalgie nedokážou prodat svoje svatební šaty, přestože ví, že si je na sebe už nikdy nevezmou. Jestli jste četli článek o naší svatbě, víte, že jsem od začátku věděla, že si šaty nechám ušít na míru. Nikdy se mi nelíbila představa návštěvy svatebního salónu s desítkami různých šatů. Chtěla jsem, aby šaty vznikaly přímo pro mě podle mojí představy. Od začátku jsem taky tvrdila, že je potom prodám. Jsem přece minimalistka, co bych se svatebníma šatama dělala, že?


Realita byla taková, že šaty visely hodně dlouho doma ve skříni, dokonce ani do čistírny jsem je hned nevzala. Zprvu to byly výmluvy, vždycky bylo něco důležitějšího. Jak se ale začala blížit další svatební sezóna a já jsem věděla, že teď je zrovna pravý čas šaty prodat, uvědomovala jsem si, že možná nějaká malá část mě se jich nechce vzdát.

Řekla jsem si, že jen tak nezávazně napíšu pár inzerátů a uvidím, jestli o ně vůbec bude zájem. Ukázalo se, že zájem spíš nebyl, což bylo pro mě docela překvapení. I když, pravdou je, že ve svatebních skupinách jsem neustále viděla, že někdo sháněl šaty za maximálně 2 000 Kč nebo si tam slečny pořizovaly šaty z asijských eshopů, takže asi špatná cílovka :).

Po pár týdnech se ale ozvala jedna slečna a bleskově jsme se dohodly na zkoušku šatů u nás doma. No a šaty jí padly skoro jako ulité a moc jí slušely. V tu chvíli se to ve mně začalo bít: "Ooo, ty šaty jí moc sluší, bude krásná nevěsta. Ne, ale já jí je neprodám, jsou to přece moje šaty, já jsem si je takhle vymyslela. Ale vždyť je škoda, aby visely ve skříni ladem." Slečna na zkoušku přišla i s oběma svědkyněmi, a ty byly z šatů taky unešené. Jak jsem viděla všechny ty emoce, na chvíli mi z hlavy zmizela touha šaty si nechat. Se slečnou jsme se loučily s tím, že si šaty s největší pravděpodobností vezme, ale ještě to promyslí.


Tak jsem byla ponechána svým myšlenkám o tom, že se přece nemůžu vzdát svých nádherných svatebních šatů, ale taky o tom, že by bylo krásné, kdyby je někdo ještě využil a prožil v nich další šťastný den. Řekla jsem si, že to nechám osudu a uvidím, jak se slečna rozhodne. Kdyby je nevzala, už to nebudu dál hrotit a nebudu je aktivně nikde nabízet a kdo ví, třeba by se daly i nějak přešít. No a kdyby je vzala, prostě to tak mělo být a šaty budou její.

Slečna šaty koupila a já už nemám ani trochu pochybnosti o tom, jestli jsem je měla prodat (navíc to vyšlo skoro přesně na rok od naší svatby, znamení :D). Jo, nostalgie umí minimalismus dost hatit a hlodala ve mně fakt dost. Jenže pravda je taková, že vzpomínky a ten pocit štěstí se nedrží v těch šatech, ani v žádném jiném předmětu. Stačí mi podívat se na fotky nebo si povídat s Matějem o tom, jak se nám ten den moc líbil a hned se mi dostaví ten stejný pocit, jako když se dívám na svoje šaty na ramínku. Bez toho, aby šaty doma překážely a aby mi bylo líto, že se použily jen jednou.


Snad se mi podařilo motivovat některé z vás, abyste nelpěly na svatebních šatech, které už nevyužijete a poslaly je dál, aby mohly dělat radost.

Netýká se to samozřejmě jen svatebních šatů, ale zkrátka všech nostalgických věcí, které si doma syslíme, protože se k nim vážou vzpomínky. Ale hádejte co, vzpomínky nezmizí, když tu věc pošlete dál.